Komár

Pro nás, kteří žijeme v moderních industrializovaných společnostech, je komár většinou jen otravný drobný hmyz, který nám kazí radost z pobytu venku. V průběhu lidských dějin však – a na velké části světa až dodnes – patřil k našim vůbec nejnebezpečnějším protivníkům. Počet obětí je ohromující. Z přibližně 108 miliard lidí, kteří za posledních 200 000 let kdy žili, se odhaduje, že 52 miliard zemřelo na nemoci přenášené komáry. A jen v roce 2018 si tyto choroby vyžádaly 830 000 lidských životů – většinu v Africe a jihovýchodní Asii.

Tato čísla však jen naznačují skutečný rozsah vlivu komára na náš druh. Od prehistorie až po současnost, od velké geopolitiky mocných civilizací až po samotnou strukturu lidské DNA, komár v mnoha klíčových okamžicích dramaticky zasáhl do běhu dějin. V tomto shrnutí se dozvíte, jak komár přispěl k vzestupu a pádu Římské říše, jak ovlivnil začátek i konec otroctví v Americe a jak se podílel na pádu některých z největších vojenských vůdců a armád v historii.

Než se ponoříme do lidských dějin, podívejme se nejprve na našeho protivníka v tomto příběhu: na komára. Přesněji řečeno na komářici. Pouze samička komára nás kouše, aby nasála krev – a přitom nám může přenést některou z nemocí. Krev potřebuje k vývoji svých vajíček. Několik dní po sání naklade zhruba 200 vajíček na hladinu stojaté vody. Může to být rybník, bažina, kaluž nebo třeba jen kalíšek dešťové vody v odhozené plechovce od piva. K tomu, aby se jí dařilo, toho mnoho nepotřebuje.

Neplatí však, že čím více vody, tím lépe. Klíčovou roli hraje také teplota. Komárům se nejlépe daří při teplotách nad 75 °F, zatímco při teplotách pod 50 °F nebo nad 105 °F nepřežijí. V mírném pásmu se proto objevují jen na jaře, v létě a na podzim, zatímco v tropech jsou aktivní po celý rok. Teplé a vlhké prostředí tak vytváří ideální podmínky jak pro komáry, tak pro choroby, které přenášejí.

Tyto nemoci způsobují patogeny, jež využívají komáry jako přenašeče – organismy, prostřednictvím nichž se šíří. Známe nejméně 15 nemocí přenášených komáry, které postihují člověka, a pocházejí ze tří skupin patogenů: virů, červů a prvoků. Patří mezi ně například červi způsobující elefantiázu, která vyvolává extrémní otoky končetin a dalších částí těla, a viry vyvolávající dengue, Ziku, západonilskou horečku či žlutou zimnici.

Historicky však byla největším problémem malárie, kterou způsobuje parazitický prvok. Existuje pět druhů malárie, které napadají člověka, přičemž nejsmrtelnější jsou P. vivax a P. falciparum. Tyto parazity dokážou vyvolat horečky až 106 °F, křeče a kóma a mohou mít úmrtnost až 50 procent. Malárie začala trápit naše předchůdce před šesti až osmi miliony let a od té doby nás provází.

Při přenosu mezi lidmi a komáry malarický parazit během svého vícefázového reprodukčního cyklu mnohokrát mutuje. Kvůli neustálým změnám je pro vědce velmi obtížné parazita „chytit“ a vyvinout proti němu účinnou vakcínu. To však lidem nebránilo v tom, aby s ním vedli boj, který trvá už tisíce let.

Lidé si proti malárii vyvinuli řadu genetických obranných mechanismů – mnohé z nich mají podivná jména, jako Duffy negativita, talasémie či favismus. Tyto obrany však často představují dvojsečnou zbraň a svým nositelům přinášejí i vážné nevýhody.

Jedním z nejznámějších příkladů je srpkovitý rys – genetická varianta vedoucí ke srpkovité anémii. Příběh tohoto rysu začíná před zhruba 8 000 lety, kdy se zemědělské populace mluvící bantuskými jazyky ze střední a západní Afriky začaly usazovat v deltě řeky Niger. Tato oblast byla ideální pro pěstování jamů a banánů. Bohužel byla také domovem hejn komárů infikovaných malárií. Nemoc decimovala populaci, která proti ní byla bezbranná.

Pak se však objevila genetická mutace, která se ukázala jako zásadní. Způsobila, že hemoglobin v červených krvinkách měl tvar srpku místo obvyklého oválu či „donutu“. Malarický parazit se na tento nový tvar hemoglobinu nedokázal účinně vázat, což narušilo jeho reprodukční cyklus. Lidé se srpkovitým rysem tak získali až 90procentní ochranu proti malárii. Jejich průměrná délka života však činila jen asi 23 let. To ale stačilo k tomu, aby se stihli rozmnožit a srpkovitý rys předat dál, čímž zvýšili šance svých dětí na přežití a další reprodukci.

Když se populace mluvící bantuskými jazyky mezi lety 5000 a 1000 př. n. l. začaly šířit na jih a východ Afriky, jejich částečná imunita vůči malárii jim poskytla významnou výhodu oproti lovecko-sběračským skupinám, s nimiž se setkávaly. Patřili mezi ně i Khoisané, kteří byli vytlačeni až na Mys Dobré naděje na jižním pobřeží kontinentu. Některé bantuské skupiny se vyvinuly v dominantní vnitrozemské společnosti, například Xhosové, Šonové či Zuluové.

Přenesme se do roku 1652 n. l., kdy Nizozemci začali kolonizovat části jižní Afriky. Protože na pobřeží žilo jen několik skupin Khoisanů, dokázali Nizozemci tuto oblast poměrně snadno ovládnout. Když se však oni – a později Britové – pokusili expandovat do vnitrozemí, narazili na mocné Xhosy a Zuly – a spolu s nimi i na hejna malarických komárů, která jejich vojáky decimovala.

Rozhodně to však nebylo poprvé, kdy komár způsobil v lidských dějinách dalekosáhlé otřesy.