Kolik je dost?

Jedna věc je jistá: občas všichni závidíme sousedům jejich luxusní auto, drahou dovolenou v Karibiku, impozantní dům nebo obří televizní obrazovku. Vidíme, co mají oni a co nám chybí, a říkáme si: „Musím si taky něco takového pořídit – nebo ještě lepšího, když to půjde!“

Nejste v tom sami. Takto uvažuje téměř každý – je to v jistém smyslu součást lidské přirozenosti. Co je ale v samotné podstatě člověka, že nás to k takovému uvažování nutí?

Podle autorů Roberta a Edwarda Skidelských stojí za naším neustálým úsilím mít víc a víc vrozená nenasytitelnost přání – rys lidské povahy, kterého se prostě nedokážeme vzdát. Dnešní západní kapitalistické společnosti proto trpí vážnou deformací: základním, nikdy nekončícím chtěním „víc“.

Zatímco v dřívějších civilizacích bylo takové chování odsuzováno jako zlé, nenažranost se dnes stala ideálem, k němuž se máme upínat, pokud chceme být považováni za úspěšné.

Vycházejíce z nadčasových úvah Aristotela a ekonomických poznatků Johna Maynarda Keynese, vedou Skidelští energickou, informovanou a intelektuálně poctivou kampaň proti neduhům moderního kapitalismu a proti kultu peněz a bohatství, který se v posledních 250 letech neustále posiloval.

V této knize se mimo jiné dozvíte:

• jak se Adam Smith stal nejvlivnějším ekonomem všech dob,
• proč bychom dnes klidně mohli pracovat jen zhruba 15 hodin týdně,
• proč si státy mohou dovolit platit svým občanům tak, aby byli šťastnější,
• a jak se z chamtivosti postupně stal místo hříchu ctnost.

Představte si, že žijete ve světě, kde většinu času trávíte tím, co vás opravdu baví, a pracujete jen tehdy, když sami chcete. Zní to skvěle, že? Přesně tohle předpověděl slavný ekonom John Maynard Keynes zhruba před sto lety jako naši blízkou budoucnost.

Ve svém eseji z roku 1928 odhadoval, že za sto let budou západní společnosti tak bohaté, že nikdo nebude muset pracovat víc než tři hodiny denně. A skutečně – bohatství jsme dosáhli. Historický technologický pokrok zvýšil produktivitu práce natolik, že všechny naše materiální potřeby by bylo možné snadno uspokojit bez nutnosti příliš mnoho pracovat. Život plný smysluplného odpočinku by dnes mohl být reálnou možností pro každého.

Místo toho ale většina z nás stále musí tvrdě pracovat, aby pokryla základní potřeby, a volný čas složitě vybojováváme na okraji pracovního týdne. Keynes měl pravdu, pokud jde o růst HDP na obyvatele, tedy průměrného ročního příjmu domácností. Jeho prognóza patnáctihodinového pracovního týdne však zcela ztroskotala.

Proč se patnáctihodinový týden neprosadil? V posledních desetiletích dochází k nerovnoměrné akumulaci a distribuci bohatství: obrovská část majetku se soustřeďuje v rukou úzké elity, zatímco většina lidí musí dál pracovat 40 hodin týdně a často i víc, jen aby vyšla s rozpočtem.

Uveďme příklad: nejbohatší jedno procento obyvatel USA inkasuje přibližně 18 procent národního příjmu. A dokonce i ti, kteří by si mohli dovolit žít v luxusu a odpočinku, často pracují více než 40 hodin týdně – ve snaze nashromáždit ještě větší bohatství.

Ani neustálý pokrok v automatizaci, poháněný technologickými inovacemi 20. století, se neukázal jako požehnání pro všechny, jak Keynes doufal. Naopak: tyto inovace přispěly ke vzniku obrovské armády špatně placených pracovníků v sektoru služeb.

Proč tedy Keynesovy předpovědi tak dramaticky selhaly?

Jak často měníte věci, jako je televizor nebo auto? Děláte to proto, že musíte? Nebo proto, že chcete mít nejnovější technologii? Odpověď na tuto otázku hodně napovídá o osudu patnáctihodinového pracovního týdne: v našem zběsilém úsilí hromadit další a další zboží musíme dál pracovat, abychom si je mohli dovolit.

Tato tendence neustále pořizovat nové věci se označuje jako nenasytitelnost potřeb. Jak ale vlastně funguje?

Část této nenasytitelnosti je zakořeněna v naší psychice. Někteří psychologové tvrdí, že naši neustálou touhu po „víc“ pohání snaha zahnat nudu, která je pro obyvatele bohatých společností typická. Sociologové naopak zdůrazňují relativní povahu potřeb.

Relativita potřeb znamená, že lidé vždy touží po tom, co sami nemají, ale co mají ostatní – nebo, ve snaze odlišit se, po něčem, co nemá nikdo jiný.

Kapitalismus tuto vrozenou nenasytitelnost ještě přiživuje. Konkurence na kapitalistickém trhu nutí firmy neustále uvádět nové produkty a vytvářet pro ně poptávku prostřednictvím marketingu. Důsledkem je, že v kapitalismu nikdy nemůžete mít „dost“ peněz.

Zatímco dříve si mohl bankéř koupit panství a pak odejít do důchodu a žít pohodlně, dnešní bankéř by s takovým panstvím pravděpodobně spekuloval a snažil se své bohatství dál rozšiřovat nákupem dalších nemovitostí – a to i v pokročilém věku.

Monetizace ekonomiky navíc způsobila, že veškeré zboží a služby lze směnit za peníze. Kapitalistické společnosti tak rozvinuly až obsesivní vztah k penězům, který dále posiluje relativitu potřeb. Věci hodnotíme spíše podle ceny než podle kvality: zajímá nás hlavně to, kolik co stojí ve srovnání s majetkem ostatních.

Tento posun je patrný i v jazyce. O vzdělání například mluvíme jako o „investici“, nikoli jako o součásti cesty k seberozvoji.

Takto pokřivený vztah k penězům vyvolává zásadní otázku: odkud se vlastně tyto kapitalistické myšlenky vzaly?