Kočka

Sdílíte svůj domov s kočkou? Pokud ano, nejspíš víte, že kočky jsou skvělí spolubydlící – něžné, hravé a občas trochu jako primadony. Myši by vám ale vyprávěly jiný příběh: tvrdily by, že krmíte a hýčkáte chladnokrevného zabijáka s nebezpečně bystrými smysly.

A pak je tu to jejich tajemné chování. Někdy se vaše kočka zničehonic objeví na polici a místo aby vás přivítala obvyklou kočičí laskavostí, upře na vás nehybný, sfingám podobný pohled a dlouze si vás prohlíží.

Následující kapitoly vám poodhalí, jak spolu souvisejí tyto na první pohled neslučitelné stránky koček a jaký je náš vztah k nim. Dozvíte se, jak se kočky vyvíjely po miliony let, jak se z nich stali naši domácí společníci, proč jsou tak výjimeční lovci a proč se jich naši pověrčiví předkové báli a bojovali proti nim. Zjistíte také, jaký vztah má jedna misogynní zoologická kniha k prostitutkám, proč byla jedna zraněná žena obviněna z proměny ve zvíře a jak daleko sahá rodokmen vaší kočky.

Možná máte právě teď kočku schoulenou na klíně. Způsob, jakým přes den spí a spokojeně vrní, může vaši kočičí společnici nechat působit docela nenápadně. Přesto mají dnešní mazlivé kočky fascinující příběh, který zahrnuje zhruba 30 milionů let evoluce.

První známá kočka, Proailurus, vážila kolem devíti kilogramů a většinu času trávila na stromech. Měla dlouhé, štíhlé tělo připomínající dnešního cibetkovitého živočicha a ve srovnání s moderní kočkou měla více zubů a méně složitý mozek. O deset milionů let později se objevil rod Pseudaelurus. I když tato zvířata měla stále protáhlé tělo, jejich chrup se už podobal chrupu dnešních koček.

Z Pseudaelurus se vyvinuly dvě odlišné větve: šavlozubé kočky, které vyhynuly (spolu se svou kořistí) přibližně před 10 000 lety, a podčeleď Felinae – předci našich dnešních koček. Fosilní záznamy však nejsou úplné, a proto přesně nevíme, jak se z těchto prvních koček staly kočky domácí. Nalezené fosilie ale ukazují, že jejich blízký příbuzný, kočka divoká, existuje už asi dva miliony let.

Pokud jde o domestikaci, staří Egypťané měli ke kočkám velmi blízký vztah, ale široké rozšíření kočky jako domácího mazlíčka v podobě, jak ji známe dnes, nastalo až v osmnáctém století. Ještě dříve, než si lidé začali brát kočky přímo do svých domovů, mezi námi existoval vzájemně výhodný vztah: kočky často žily v blízkosti lidských sídel a pomáhaly je zbavovat hlodavců.

Kolem roku 2000 př. n. l. však Egypťané navázali s kočkami nový, mnohem užší vztah, který známe z nástěnných maleb v hrobkách datovaných do roku 1450 př. n. l. Tyto malby zachycují domácí scény, na nichž členové rodiny sedí s kočkami nablízku, krmí je nebo je dokonce vodí na vodítku.

Po starověkém Egyptě trvalo až do sedmnáctého století v Evropě, než se postavení kočky začalo měnit z užitečného lovce myší v milovaného domácího mazlíčka.

Všichni víme, že kočky skvěle chytají myši, ale věděli jste, že patří k nejlépe specializovaným masožravcům vůbec? Jedním z důvodů, proč jsou považovány za vynikající lovce, jsou jejich mimořádně vyvinuté smysly.

Začněme očima. Kočičí oči jsou velké a kulaté, s panenkami tak pružnými, že se mohou stáhnout do úzké štěrbiny či malé tečky, nebo se naopak roztáhnout do kruhu tak velkého, že zabírá většinu viditelné části oka. Díky tomu vidí skvěle jak za jasného dne, tak v šeru. Kočka dokáže lovit při zhruba jedné šestině světla, které potřebuje lidské oko, aby vůbec něco vidělo.

Při lovu však kočky nespoléhají jen na zrak – mají také neobyčejně vyvinutý sluch, který jim pomáhá v orientaci i při vyhledávání kořisti. Vnější uši kočky se mohou natáčet téměř všemi směry, zesilují i ty nejtišší zvuky, například šramot drobných tlapek myši, a přesně ukazují, kam se má vydat.

A pak je tu čich, který je asi třicetkrát citlivější než lidský. I když není vůbec žádné světlo a vše je tiché, kočka dokáže vyčenichat myš ukrytou v úkrytu.

Je zřejmé, že všechny tyto vlastnosti dělají z kočky smrtícího a obávaného predátora. A to jsme se ještě nedostali k jejím zubům – těm nevyhnutelným pastem na kořist. Kočičí špičáky jsou ostré jako břitva a když se zakousnou do kořisti, zaklesnou se mezi obratle oběti a okamžitě ji ochromí.

Ve srovnání s člověkem se kočičí „radarové“ smysly mohou zdát téměř nadpřirozené. V další kapitole se podíváme blíže na to, jak některé vlastnosti, které z kočky dělají skvělého lovce, zároveň přispěly k její špatné pověsti u našich pověrčivých předků.