Kniha o úhořích

Určitě jste už slyšeli o úhoři. Možná jste dokonce ochutnali unagi, tedy úhoří sushi. Ale viděli jste někdy úhoře ve volné přírodě? Pravděpodobně ne. Úhoři jsou plachá, noční zvířata. V umění skrývat se jsou tak dobří, že pokud nejste zkušený lovec úhořů, měli byste velké štěstí, kdybyste na nějakého narazili.

Kdybyste ale takové štěstí měli, spatřili byste naprosto jedinečné zvíře. Úhoři byli často mylně považováni za hady nebo obojživelníky. Není divu – mají dlouhá, slizká těla a dokážou se po suché zemi plazit i celé hodiny. A to je teprve začátek úhoří záhady.

Dodnes nikdo nikdy přímo nepozoroval, jak se tito živočichové rozmnožují. Nikdy jsme v úplnosti nesledovali jejich migraci. A nevíme ani, proč jejich těla procházejí tolika radikálními proměnami, tedy metamorfózami. Navzdory staletím výzkumu toho o úhořích víme překvapivě málo.

Tyto úryvky se zaměřují na druh Anguilla anguilla, známý jako úhoř říční neboli evropský úhoř. Generace vědců – od Aristotela až po Freuda – se snažily tuto hádanku rozluštit. Možná se i na vás přenese alespoň část fascinace, kterou úhoř vyvolává.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč devatenácté století zažilo doslova hon na úhoří varlata, proč úhoři pravděpodobně vnímají čas velmi odlišně od lidí a jak mohl podivný sexuální život úhoře ovlivnit Freudovy psychoanalytické teorie.

Jak vlastně vypadá úhoř? Dlouhý, černý a trochu slizký – že? To je sice částečně pravda, ale zdaleka to není celý příběh. Takto totiž úhoři vypadají jen v poslední fázi svého vývoje. Úhoř, který připomíná vodního hada, je pravděpodobně už blízko konce svého života. Většinu let však tráví v nezralých vývojových stádiích.

Od chvíle, kdy se vylíhnou v Sargasovém moři, až po okamžik, kdy tam umírají, procházejí úhoři čtyřmi fázemi metamorfózy.

Klíčové poselství je: Úhoř má složitý životní cyklus, který zahrnuje čtyři vývojová stadia.

Cesta úhořů začíná v Sargasovém moři v severozápadní části Atlantského oceánu. Právě zde se v teplých, kalných hlubinách líhnou jejich larvy, známé jako leptocefali. Leptocefalové vypadají velmi zvláštně: jsou zcela plochí a jejich průhledné tělo je neúměrně velké vůči drobné hlavě.

Jakmile se larvy vylíhnou, začínají svou dlouhou cestu na východ. Golfský proud je nese přes Atlantik směrem k Evropě. Tato migrace může trvat až tři roky.

Když larvy dorazí k evropským břehům, jejich těla se znovu mění. Začínají nabývat známého hadovitého tvaru. Z leptocefalů se stávají tzv. skleněnci – sklenění úhoři. Zůstávají však drobní, nejsou delší než lidský prst, a jsou stále téměř úplně průhlední.

Malí úhoři se pak přesouvají z mořské vody do sladkých vod a putují potoky a řekami napříč celou Evropou. Během této cesty procházejí další metamorfózou. Rostou, sílí, na hřbetě a břiše se jim vyvíjejí ploutve a poprvé v životě získávají pigment. Skleněnci se mění v tzv. žluté úhoře.

Žlutí úhoři urazí mnoho mil, než najdou místo, které si zvolí za svůj domov. Nakonec se usadí, obvykle na dně jezera či rybníka. Jakmile úhoř najde ideální úkryt, může tam zůstat desítky let – dokud něco, co vědci zatím neumějí přesně pojmenovat, nespustí další proměnu a „neřekne“ úhoři, že nastal čas rozmnožování.

Tehdy se ryby vydávají na dlouhou cestu zpět do Sargasového moře. Po cestě procházejí čtvrtou a poslední metamorfózou: ze žlutých úhořů se stávají pohlavně zralí stříbrní úhoři.

Pozoruhodné je, že stříbrní úhoři už nepřijímají potravu. Jejich žaludek se doslova rozpadá. Veškerou energii, kterou na cestu potřebují, čerpají z tukových zásob.

Nakonec, když se úhoři vrátí na rozsáhlá pole řas v Sargasovém moři, vytřou se – oplodní svá vajíčka – a uhynou.

Vztah člověka k úhoři má dlouhou historii. Starověcí Egypťané například považovali úhoře za démonické bytosti spojené s bohy. Dokonce je mumifikovali a ukládali do malých sarkofágů.

Nejstarší vědecký popis úhoře však pochází až o mnoho století později – od Aristotela.

Klíčové poselství je: Vědecký zájem o úhoře sahá až k Aristotelovi.

Většina z nás zná Aristotela především jako filozofa. Byl však také mimořádně pokrokový v pozorování a popisu přírody. Jeho mnohasvazkové dílo Historia Animalium je považováno za první systematický pokus o uspořádání a kategorizaci živočišného světa. A mimo jiné obsahuje i podrobný, a v lecčems podivuhodný popis úhoře.

Aristoteles téměř jistě prováděl pitvy mnoha úhořů osobně. Jeho popisy anatomie těchto ryb jsou velmi detailní a ve velké míře přesné. Některá jeho tvrzení o úhořích jsou však čistě fantazijní. Tvrdil například, že se úhoři živí trávou a že mohou na suchu přežít pět či šest dní – možná i déle.

Jedno Aristotelovo tvrzení ovlivnilo vědce na celá staletí. Domníval se, že úhoři se nerodí jako ostatní ryby, tedy pářením a oplodněním vajíček. Místo toho prý jednoduše vznikají z bahna na dně vodních toků.

Představte si, říkal Aristoteles, malý rybník v období sucha. Voda se vypařila, bahno ztvrdlo a popraskalo. Jaké ryby by tam mohly přežít? A přesto – když se voda vrátí, stane se něco pozoruhodného: rybník je náhle plný úhořů. Z toho Aristoteles vyvozoval, že úhoři se musí rodit přímo z bahna.

Ne všichni jeho současníci s touto teorií souhlasili. Jeho kritici však neměli lepší vysvětlení. Nikdo totiž nikdy neviděl úhoře při rozmnožování – a nikdo nenašel jejich pohlavní orgány.

Odkaz Aristotelova zkoumání úhoře nespočívá v tom, že by našel správnou odpověď – to se mu nepodařilo –, ale v tom, že položil otázku. Vytvořil záhadu, která vědce zaměstnávala po generace. Dnes se jí říká „úhoří otázka“ a není přehnané tvrdit, že bývala považována za jeden z nejdůležitějších problémů zoologie.

Více než dva tisíce let po Aristotelovi máme o životním cyklu úhoře stále co objevovat. Tento záhadný tvor se zdá být odhodlán zůstat tajemstvím.