Klub mysli

Představte si následující situaci: jste sami v univerzu bezduchých bytostí. Všichni kolem vás se sice zdají mít mysl – dokonce i vaše matka – ve skutečnosti jsou to ale jen zombie, které pouze napodobují chování vědomých tvorů. Ačkoli je to podivná představa, nedokážeme tuto možnost jednoznačně vyloučit. Přesto jsme nějakým způsobem obecně přesvědčeni, že jsme obklopeni vědomými, cítícími bytostmi.

Jak vás tedy ostatní lidé přesvědčují, že mají mysl? Podle čeho se rozhodujete, zda váš pes, vaše nenarozené dítě nebo váš úžasný nový počítač patří do Klubu mysli? A je to vždy otázka buď–anebo, uvnitř nebo venku, ano nebo ne?

To jsou jen některé z otázek, které budou v tomto shrnutí probírány. Dozvíte se také, proč někteří lidé mohou uhodit generálního ředitele, aniž by byli potrestáni; v čem jsou si podobné mysli Boha a Googlu; a příběh člověka, který byl osvobozen z obvinění z vraždy díky výsledkům vyšetření ve spánkové laboratoři.

Jste součástí zvláštního klubu – a možná o tom ani nevíte. Je pravděpodobné, že jeho členy jsou i váš soused a vaše kočka, ale váš smartphone zatím ještě ne. Tento klub se nazývá Klub mysli a zahrnuje všechny bytosti, o nichž se má za to, že mají mysl.

Kdo se tedy kvalifikuje? Autoři provedli několik studií, v nichž se účastníků ptali na duševní vlastnosti různých bytostí: robota, generálního ředitele, rodinného psa, mrtvého člověka a tak dále. Zjistili, že lidé obecně přisuzují mysl bytostem, které mají dva specifické rysy.

Prvním je činitelství (agentnost) – schopnost myslet, jednat plánovitě a mít se pod kontrolou. Druhým je schopnost prožívat emoce, jako je štěstí, být vědomý a cítit fyzické pocity, například hlad.

Je to tedy zdánlivě jednoduché: pokud někdo tyto schopnosti má, patří do Klubu mysli. Jakmile se však do Klubu mysli dostanete, mohou být lidé charakterizováni podle relativní síly svého činitelství a prožívání.

Pokud jste například vnímáni především skrze svou tendenci jednat racionálně, spadáte do skupiny myslících konatelů. Typickým příkladem jsou generální ředitelé velkých korporací: obvykle jsou považováni za myslící konatele, protože mají velkou moc a podnikli mnoho promyšlených kroků, aby se dostali tam, kde jsou.

Na opačném konci spektra stojí zranitelní cítící – ti, kteří hlavně cítí a prožívají, ale jsou méně schopni účinně jednat. Do této kategorie patří například miminka. Když jsou ohrožena a cítí strach, nedokážou si naplánovat, jak se bránit, a jejich jedinou reakcí je pláč.

Tyto typy však nejsou neměnné. Generální ředitel se může stát zranitelným cítícím, pokud ho například nemoc zcela znehybní a učiní bezmocným.

Ať už jde o bohaté a chudé, nebo o rodiče a dítě, některé pojmy se vždy vyskytují v párech a jeden nelze plně pochopit bez jeho protějšku. A přesně tak je tomu i u morálky.

Morální jednání chápeme jako vztah dvou stran: morálního agenta, tedy toho, kdo jedná, a morálního pacienta, toho, kdo je příjemcem daného jednání. Tento pár se nazývá dyadická komplementarita a funguje následovně: kdykoli se něco nebo někdo stane obětí – například když ho srazí auto – nebo naopak příjemcem něčeho dobrého, jako je dárek, automaticky hledáme osobu, která bolest způsobila nebo projevila štědrost, tedy morálního agenta.

To, jak posuzujeme morální činy, však nezávisí jen na samotném skutku. Ovlivňuje to také typ mysli, kterou podle nás mají vykonavatel a příjemce.

Představte si generálního ředitele mocné korporace, který uhodí dítě. Je to nepředstavitelné, naprosto skandální a téměř jistě by za to šel do vězení. Kdyby se však situace obrátila a dítě uhodilo generálního ředitele, považovali bychom to za roztomilé nebo vtipné. Dítě by za své chování pravděpodobně nikdo nevinil.

Přitom generální ředitel i dítě udělali přesně totéž. My jsme však mnohem více nakloněni vidět generálního ředitele jako morálního agenta, protože je myslícím konatelem. Jinými slovy, vnímáme ho jako někoho, kdo jedná vědomě a má své činy pod kontrolou. Proto předpokládáme, že dítěti úmyslně způsobil bolest a měl by za to nést odpovědnost.

Naopak zranitelné cítící bytosti jen zřídka vnímáme jako morální agenty, protože je nepovažujeme za schopné jednat s jasným úmyslem. Když tedy dítě uhodí generálního ředitele, nepředpokládáme, že to dělá proto, aby mu způsobilo bolest.

Protože jsou zranitelní cítící zaměřeni spíše na prožívání než na činitelství, máme tendenci vnímat je jako morální pacienty a soustředit se na jejich morální práva – například právo nebýt zraňován – spíše než na jejich morální odpovědnost.

V další kapitole uvidíme, že když chceme na někom spáchat něco inherentně nemorálního, často se nejprve snažíme popřít existenci jeho mysli.