Když ženy vládly světu

Křičící, autoritářské, sobecké – takovými výrazy bývají často popisovány ženy ve vedoucích pozicích. Řada sociologických studií přitom ukazuje, že předsudky vůči ženám‑vůdkyním přetrvávají i v naší na první pohled progresivní společnosti. Volební kampaň Hillary Clintonové v roce 2016 byla pro mnoho žen obzvlášť bolestnou připomínkou odporu k ženskému vedení, který v moderním světě stále existuje.

O to překvapivější může být zjištění, že ve starověkém Egyptě, v kultuře starší o tisíce let než ta naše, byly ženy opakovaně vyzývány, aby stanuly v čele země. Královské ženy se znovu a znovu ujímaly moci a usilovaly o trůn – od první vládnoucí dynastie egyptského národního státu až po tu poslední.

Jak mohly ženy ve starověké, hluboce patriarchální společnosti získat a udržet tolik moci? Egyptoložka Kara Cooney, opírající se o nejnovější archeologické poznatky, sleduje příběhy šesti z těchto žen – Merneit, Neferusobek, Hatšepsut, Nefertiti, Tawosret a Kleopatry – v průběhu vzestupu a pádu egyptské říše. Ponořte se hluboko do starověkých dějin a objevte, jak tyto průkopnice dokázaly udržet svou zemi prosperující a bezpečnou – a jaké lekce nám životy těchto mocných žen mohou nabídnout dnes.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• o životě, ztrátách a úspěších šesti nejvýznamnějších ženských vládců Egypta,
• o mechanismech moci ve starověkém Egyptě a
• o hodnotě ženského vedení v dobách krize.

Před tisíci lety ve starověkém Egyptě ženy skutečně vládly. Jak je možné, že tomu tak bylo? Abychom na tuto otázku odpověděli, musíme se podívat na jedinečný egyptský mocenský systém: božské království.

Kolem roku 3000 př. n. l., kdy severní Egypt po staletích konfliktů porazil jih, vznikl egyptský národní stát. Ochráněný pouštěmi a moři, bohatý na nerostné suroviny a živený Nilem se Egypt stal jedním z nejprosperujících států starověkého světa. Právě toto bohatství zřejmě stálo za relativní politickou stabilitou, kterou si Egypt udržel po celá tisíciletí.

Současně se vznikem státu se zrodila i tradice božského království – s 1. dynastií, první z celkem dvaceti královských dynastií. Pro Egypťany byl král božským zástupcem s neotřesitelnou autoritou – i v případě, že tímto „králem“ byla žena.

Nenechme se mýlit: vláda ve starověkém Egyptě byla bezpochyby patriarchální a autoritářská. Moc měla přecházet z otce na syna bez přerušení a ženská vláda byla výjimkou. Toto přesvědčení vycházelo z mýtu o bohu Usirovi, prvním králi Egypta, který předal svůj titul synu Horovi.

Egyptská mytologie však zná i zosobnění božské ženskosti v podobě Usirovy manželky a sestry Eset (Isis). V textech vytesaných na stěnách pyramid je bohyně Eset zobrazována jako královna, matka, milenka, dcera i pečovatelka. Tituly královských žen, jako Velká královská manželka či Králova matka, vycházely právě z těchto ženských archetypů. Jejich úkolem bylo chránit království a zajistit nepřerušené pokračování královské linie.

Usilovat o mužského potomka bylo považováno za královskou povinnost, a aby se maximalizovaly šance na početné potomstvo, měl král obvykle více manželek. Přesto se starověký Egypt opakovaně potýkal s nástupnickými krizemi. Kdykoli královská linie vymřela, nastoupila nová dynastie. A právě v nejistých obdobích na konci dynastií se často do čela moci postavila žena.

Ženy přitom často tahaly za nitky v pozadí, což ještě více ztěžuje sledování jejich skutečných zásluh. Když byl nový král korunován příliš mladý, jeho matka se stala regentkou – tak jako první žena v čele Egypta, královna Merneit. Ačkoli tato ženská panování bývala často krátká a měly fungovat jako přechodné, „usmiřovací“ vlády, některé z těchto žen dokázaly stejně mnoho jako jejich mužští protějšci. Příliš často však byla jejich jména vymazána a upadla v zapomnění.

Co dělat, když se novým králem vaší země stane dvouleté dítě? Svěříte vládu jeho matce. Právě tak se královna Merneit z 1. dynastie dostala v Egyptě k moci.

O jejím příběhu víme z nápisů v královských pohřebních komplexech, chrámech a na památnících. Slavný fragment královské pamětní desky, tzv. Palermská deska, ji uvádí jako Královu matku – po boku mužských králů 1.–5. dynastie.

Mladá Merneit nebyla mocenským hrám cizí. Jako dcera váženého krále Džera vyrůstala v královském paláci v Mennoferu (Memphisu) a zblízka pozorovala panovnické povinnosti. Po smrti jejího otce usedl na trůn její bratr Džet a požádal ji, aby se stala jeho manželkou. Čtete správně: Merneit byla zároveň královou sestrou i manželkou.

Když Džet několik let po nástupu na trůn nečekaně zemřel, jeho syn Den byl stále batole – příliš malý na to, aby vládl sám. A tak vládla jeho jménem jeho matka Merneit.

Jako regentka musela nejprve zajistit pohřeb svého manžela. V době 1. dynastie byly královské pohřby krutou záležitostí, spojenou s lidskými oběťmi manželek, služebníků i přátel. Při pohřbu Merneitina otce Džera bylo v Abydu zabito 587 lidí. Tyto obětní pohřby však nebyly jen náboženským divadlem – sloužily i jako účinný nástroj k odstranění mocichtivých příbuzných v citlivém období po králově smrti a k zajištění hladkého předání moci z otce na syna.

Merneit tuto strategii využila stejně obratně jako kterýkoli z jejích mužských předchůdců. Nedaleko hrobu krále Džeta se nacházejí hroby mnoha vysoce postavených mužů, žen a dětí – pravděpodobně Denových nevlastních bratrů z harému. Zdá se, že Merneit se postarala o to, aby se její syn zbavil všech potenciálních rivalů.

Poté, co si svou autoritu upevnila prostřednictvím smrti, krve a obětí, vládla Merneit za svého syna šest až sedm let, dokud nebyl dost starý, aby mohl vládnout samostatně. Zřejmě ho dobře připravila: Palermská deska zaznamenává řadu vojenských úspěchů krále Dena.

Merneit zemřela přibližně v padesáti letech a byla poctěna královským pohřbem. V blízkosti její hrobky v královské nekropoli v Abydu leží kostry 120 blízkých spojenců. Přesto Merneit nikdy oficiálně nezískala titul krále. Tuto pomyslnou skleněnou střechu prolomila až královna jménem Neferusobek.