Když se dech stane vzduchem

Vyšlo všechno přesně tak, jak jste si naplánovali? Možná jste chtěli studovat jeden obor, ale nakonec vás to strhlo úplně jinam; možná jedno rozhodnutí zásadně změnilo směr vašeho života; nebo jste třeba ještě na střední škole a myslíte si, že vaše kariéra se bude ubírat určitou cestou. Všichni ale víme, že život je chaotický a vyvíjí se nepředvídatelnými způsoby – nečekané zvraty jsou nevyhnutelné.

Život Paula Kalanithiho nebyl výjimkou. To, co jeho zkušenost činí ještě silnější, je jeho kariéra neurochirurga, v níž drobná rozhodnutí a nepředvídané události mohou rozhodovat o životě a smrti – a také jeho vlastní diagnóza pokročilého nádorového onemocnění. V tomto shrnutí se dozvíte, jak může neurověda odpovídat na některé z vašich nejpalčivějších existenciálních otázek; proč je často těžké říct, zda byla operace úplným úspěchem, nebo spíše nezdarem; a jak velká moc je neoddělitelná od velké odpovědnosti.

V dospívání Paul Kalanithi propadl fascinaci literárními velikány, jako byli Orwell, Camus, Sartre, Poe či Thoreau. Tato vášeň ho přivedla k rozhodnutí studovat na univerzitě literaturu – jenže věci se vyvinuly úplně jinak, než čekal.

V létě před nástupem na vysokou školu objevil další oblast, která ho uchvátila: lidskou biologii. Chystal se odjet na Stanford, když od tehdejší přítelkyně dostal knihu Jeremyho Levena Satan: Jeho psychoterapie a léčba nešťastného Dr. Kasslera, J.S.P.S. Zaujala ho Levenova myšlenka, že mozek je jen organický stroj, který umožňuje existenci lidské mysli. Paul se proto zapsal na kurzy biologie a neurověd.

Během studia na Stanfordu dál přemýšlel o velkých otázkách, například „co dává životu smysl?“, a odpovědi hledal jak v literatuře, tak v neurovědě. Fikce pro něj zůstávala nesmírně silná, protože literaturu vnímal jako projev života mysli, a tedy i lidského smyslu. Ačkoli sám smysl rozhodně není jednoduchý pojem, inspiroval se autory jako T. S. Eliot a jeho Pustou zemí, která spojuje bezvýznamnost s izolací, a dospěl k přesvědčení, že skutečný smysl spočívá v lidských vztazích.

Literatura mu však nabízela jen část skládačky a Paul si uvědomoval, že se musí dál věnovat i neurovědě. Cítil, že protože mozek je orgán, který umožňuje existenci mysli, vychází naše schopnost navazovat vztahy přímo z činnosti mozku. Tento pohled formovaly i jeho zkušenosti. Při návštěvě domova pro lidi s poraněním mozku zjistil, že mnozí pacienti už nejsou schopni skutečně navazovat vztahy. Neurověda mu tak poskytla způsob, jak popsat zákonitosti fungování mozku, které byly klíčové pro jeho chápání smyslu obecně.

Fascinace mozkem ho nakonec přivedla k rozhodnutí přihlásit se na lékařskou fakultu. Věřil však, že pravý význam života a smrti může pochopit jen skrze praktickou zkušenost s pacienty.

Po měsících vyčerpávajících přijímacích řízení se Kalanithimu podařilo získat místo na Yale School of Medicine. Právě v anatomické laboratoři se poprvé naplno setkal s realitou života a smrti. V rámci studia strávil nespočet hodin pitváním těl zemřelých, prořezáváním kůže a tkání a řezáním kostí.

Zatímco ostatní medici nechávali obličeje těl zakryté a ani si nezapamatovali jejich jména, Paul byl stále hluboce zasažen jejich lidskostí. Jednoho dne, když otevíral žaludek jednoho z těl, našel několik nestrávených tabletek – pro něj to byl záblesk života i v mrtvém těle.

Jeho zkušenosti se životem a smrtí však zdaleka nepřicházely jen v anatomické laboratoři. Jako medik se pravidelně setkával se situacemi, které tyto mocné pojmy osvětlovaly. Výrazně na něj zapůsobilo například působení na porodním oddělení.

První porod, u něhož byl přítomen, se ukázal být zároveň příběhem smrti. Stalo se to hned první den na oddělení, kdy dostal informace o mladé ženě, která čekala dvojčata, ale byla hospitalizována kvůli hrozícímu předčasnému porodu. Byla těhotná teprve 23 a půl týdne a lékaři se snažili těhotenství co nejdéle udržet.

Nakonec však museli provést akutní císařský řez. Paul byl u operace přítomen a viděl drobné, téměř průsvitné novorozence, jak jsou vytaženi z dělohy. Jejich orgány ale kvůli extrémní nezralosti nedokázaly zajistit život a dvojčata nakonec zemřela. V Paulově mysli zůstala silná představa života jednoho dne a smrti následujícího.