Když hudba utichla

Pamatujete si, jaké to bylo sledovat zprávy někdy kolem roku 2004? Objevovaly se sice pochmurné informace o terorismu a změně klimatu, ale ekonomika vypadala lépe než kdy dřív: práce bylo dost a dům, který jste právě koupili, nabíral na hodnotě doslova každým dnem.

Co se tedy v letech 2007–2008 stalo, že se ekonomické zpravodajství změnilo v téměř jednotnou beznaděj? Stručně řečeno: přišla jedna z největších finančních krizí všech dob. V této knize zjistíte, co ji přesně způsobilo a co americká vláda udělala, aby zachránila ekonomiku před naprostým kolapsem. Kdyby se to nepodařilo, nemuseli byste se dnes trápit špatnými ekonomickými titulky – protože byste si možná vůbec nemohli dovolit počítač, televizi ani noviny, z nichž byste se je dozvěděli.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč někteří lidé věřili, že hodnota jejich domů se během pouhých sedmi let zčtyřnásobí,
• co způsobilo pád prestižního symbolu Wall Streetu, který existoval 150 let,
• co mají společného banky s Wilem E. Coyotem, kresleným kojotem, který padá z kolmých útesů.

Začněme tím, že se podíváme na to, proč k finanční krizi vlastně došlo.

Ještě než se finanční krize začala v roce 2007 naplno projevovat, zdálo se, že koupě domu nebo investice do dluhopisů představují velmi výhodnou příležitost. (Pro ty, kdo tápou: dluhopisy jsou finanční nástroje, za něž emitující společnost platí držiteli pevně stanovený roční úrok.)

Pod povrchem se však oba trhy nacházely ve vážných potížích. Na trhu s bydlením se vytvořila cenová bublina – ceny domů vystoupaly na zcela neudržitelné úrovně. Mezi lety 1997 a 2006 vzrostly ceny domů v průměru o 85 procent. Přesto – nebo možná právě proto – lidé dál nakupovali nemovitosti, naivně věříce, že ceny budou rok od roku jen růst.

Ukázal to například průzkum mezi kupci domů v Los Angeles: mnozí z nich byli přesvědčeni, že hodnota jejich domu poroste o 22 procent ročně. Věřili tedy, že pokud si koupí dům za 500 000 dolarů, bude mít za deset let hodnotu přes 3,6 milionu dolarů. Taková očekávání byla zjevně iluzorní.

Současně se nafukovala i cenová bublina na trhu s dluhopisy. Aby se americká ekonomika vzpamatovala z poklesu v roce 2001, snížil Federální rezervní systém (americká centrální banka) základní úrokové sazby, za které si banky navzájem půjčují, až na pouhé jedno procento. Záměrem bylo, aby banky začaly vyplácet nižší úroky z vkladů, a tím motivovaly lidi méně spořit a více utrácet.

Současně se toto snížení promítlo i do výnosů, které investoři dostávali ze státních dluhopisů, takže začali hledat výnosnější investice. A našli je v dluhopisech známých jako cenné papíry kryté hypotékami (MBS, mortgage-backed securities). V podstatě jde o balíky hypoték, z nichž si investor kupuje podíl ve formě dluhopisu a vydělává na úrokových platbách, které majitelé domů splácejí ze svých hypoték.

V době, kdy trh s bydlením zažíval boom, byly MBS velmi výnosné a tudíž mimořádně žádané. I to přispělo k nafukování cenové bubliny na trhu s hypotéčními dluhopisy.

Cenové bubliny na trzích s nemovitostmi a dluhopisy, o nichž byla řeč v předchozí kapitole, se neobjevily jen tak samy od sebe. Vznikly v důsledku chybné regulace – jak ze strany bank, tak ze strany státu.

Bublina na trhu s bydlením byla mimo jiné důsledkem toho, že banky schvalovaly hypotéky lidem, kteří na ně zjevně neměli mít nárok. Tyto takzvané subprime hypotéky byly poskytovány dlužníkům, u nichž už samotná výše příjmů a úvěrová historie měly být pro věřitele varováním. Bankám však šlo především o to, aby prodaly co nejvíce hypoték a přiživily tak realitní boom.

Typickým příkladem byl manželský pár v Kalifornii, který si vydělával sběrem jahod a měl společný roční příjem 27 000 dolarů. Přesto jim byla poskytnuta hypotéka ve výši 720 000 dolarů. Bylo zřejmé, že většina podobných dlužníků nebude schopna své půjčky dlouhodobě splácet.

Bublina na trhu s dluhopisy byla zase částečně důsledkem nedostatečného pochopení a regulace nového typu finančního nástroje: credit default swapu (CDS). CDS je v podstatě pojistná smlouva, kterou si investor může koupit proti nesplacení (defaultu) dluhopisu.

Příklad: investor si koupí hypotéční dluhopis. Pokud majitelé domů přestanou splácet své hypotéky, dluhopis se dostane do defaultu a investor obvykle přijde o většinu peněz. Pokud si však na tento dluhopis pořídil CDS, platí emitentovi CDS roční poplatek, ale v případě, že dluhopis zkolabuje, dostane vyplacenou náhradu. Je to podobné jako u povinného ručení či havarijního pojištění: platíte pojistné a pojišťovna vám vyplatí peníze, pokud je váš automobil zničen.

V čem byl tedy problém? Bez odpovídající regulace se CDS staly tak populárními a rozšířenými, že pokud by lidé začali ve velkém přestávat splácet své hypotéky, zkolabovalo by tolik dluhopisů, že emitenti CDS by nebyli schopni dostát svým závazkům.

Přesně to se stalo společnosti AIG, jedné z největších pojišťoven na světě a zároveň největšímu vydavateli CDS. Když začalo krachovat velké množství dluhopisů krytých hypotékami, AIG se ocitla fakticky na pokraji bankrotu.