Kdo jsme a jak jsme se sem dostali

Lidská civilizace stojí na rozcestí. Svět nikdy nepůsobil menší ani propojenější než dnes. Ne všichni z toho však mají radost. Někteří politici tvrdí, že nás ohrožují jiné kultury odlišné od té naší, zatímco jiní volají po přijetí rozdílů a prosazují rovnost jako cestu vpřed.

Tyto otázky mohou působit velmi současně, ale jak ukazují následující kapitoly, chceme‑li porozumět tomu, kým jsme a kam směřujeme, musíme nejprve pochopit vlastní minulost. DNA, genetika a další vědecké poznatky nám pomáhají lépe si ujasnit naše místo ve světě i to, jak se vztahovat k lidem kolem nás.

Historie našeho druhu je příběhem neustálé změny a migrací. Naše rodokmeny jsou skutečně propletené a promíchané. V této knize se mimo jiné dozvíte, jak víme, že Madagaskar je v lidských dějinách spojen s Tchaj‑wanem, proč by vás „duchové populací“ neměli děsit a jak blízko můžete být příbuzní neandertálcům.

Analýza DNA je jedním ze zázraků moderní vědy. Umožňuje badatelům proniknout k samotné podstatě otázky, kdo jsme a odkud náš druh pochází. Není však snadné si celý tento obraz v hlavě uspořádat.

Dobrou metaforou je granát, který explodoval v místnosti. Úsilí potřebné k sesbírání rozptýlených střepin a k vytvoření přesného obrazu toho, odkud která část pochází, se v lecčems podobá analýze DNA.

Co tedy vlastně DNA je? Molekuly DNA tvoří lidský genom – genetický kód, který každý z nás zdědil od svých rodičů. DNA se skládá ze dvou řetězců molekul zvaných nukleotidy, složených z chemických bází adeninu (A), cytosinu (C), guaninu (G) a thyminu (T). Každý řetězec má délku zhruba tří miliard těchto chemických „písmen“.

Geny jsou naopak úseky těchto řetězců, obvykle dlouhé kolem tisíce nukleotidů. Každý gen představuje instrukci, která říká něco o tom, jak má být tělo vystavěno a jak má fungovat. Náhodné změny v těchto zděděných sekvencích se nazývají mutace. Objevují se přibližně jednou na tisíc nukleotidů. Mutace jsou tím, co nás činí jedinečnými, a zároveň prostředkem, jak lze sledovat naše předky.

Porovnáme‑li mutace dvou lidí, platí, že čím více rozdílů mezi jejich geny najdeme, tím vzdálenějšího společného předka sdílejí. Jedním z velkých přínosů studia DNA je, že zásadně proměnilo naše názory na evoluci člověka.

Dříve se vědci domnívali, že podskupiny lidského druhu se vyvíjely paralelně na různých kontinentech – například že Evropané se vyvinuli v Evropě a obyvatelé Indie v Indii. Mitochondriální DNA, která se dědí výhradně po mateřské linii, však tento pohled převrátila.

Dnes víme, že všichni současní lidé jsou potomky jediné ženské předkyně. Ta je známa jako „mitochondriální Eva“ a žila v Africe před nejvýše 200 000 lety. Kdyby platila starší multiregionální teorie, musel by náš poslední společný předek žít téměř před dvěma miliony let a být součástí rozšíření druhu Homo erectus po světě zhruba před 1,8 milionu let.

Přijmeme‑li však mitochondriální Evu jako posledního společného předka, vyplývá z toho, že moderní lidé se vyvinuli v Africe a teprve před asi 50 000 lety se začali šířit do zbytku světa.

Před zhruba 50 000 lety začali předkové dnešních neafrických populací migrovat ze svého původního kontinentu. Na cestě se setkávali s jinými lidskými druhy, které se vyvinuly z Homo erectus, včetně neandertálců. Během pouhých 10 000 let se však ukázali jako natolik úspěšní, že nakonec zůstali jediným lidským druhem na Zemi.

Neandertálci jsou mimořádně zajímaví. Fyzicky se od moderních lidí poměrně lišili – byli robustnější a měli výrazné nadočnicové oblouky. I kvůli těmto rysům se na ně dlouho pohlíželo jako na „primitivní“. Archeologické nálezy ale ukazují, že byli přinejmenším stejně inteligentní jako předkové moderních lidí.

Sekvenování genomu vrhlo na jejich historii nové světlo. Autor byl členem mezinárodního týmu, který v roce 2007 pomohl neandertálský genom přečíst. Ukázalo se, že moderní neafričané sdílejí s neandertálci některé mutace. To naznačuje, že se předkové neafrických populací s neandertálci křížili.

K tomuto křížení pravděpodobně došlo zhruba před 54 000 až 49 000 lety, tedy v době, kdy lidé Afriku poprvé opouštěli, ale ještě se nerozšířili po různých kontinentech. Dnes se odhaduje, že genomy neafrických populací obsahují asi 1,5 až 2,1 procenta neandertálské DNA. Naproti tomu lidé z Afriky nesou neandertálské dědictví jen výjimečně.

Některé moderní populace jsou však příbuzné ještě jinému lidskému druhu – denisovanům. Teprve v roce 2008 jsme se dozvěděli, že denisované vůbec existovali: v Denisově jeskyni na Sibiři byla nalezena zvláštní kost z prstu. Když byla sekvenována její mitochondriální DNA, ukázalo se, že se od moderních lidí liší asi ve 400 mutacích. Pro srovnání: mezi moderními lidmi a neandertálci je zhruba 200 takových rozdílů. Bylo zřejmé, že jde o nový lidský druh.

Po přečtení celého denisovanského genomu vědci zjistili, že denisované jsou si bližší s neandertálci než kterýkoli z těchto dvou druhů s moderními lidmi. Zároveň se ukázalo, že denisované mají překvapivě blízko k obyvatelům Nové Guineje – mnohem blíž než k jiným moderním populacím. Autor odhaduje, že 3 až 6 procent původu dnešních Novoguinejců je denisovanského původu. Možnost dávného křížení je tedy velmi vysoká.

Tento podíl přetrval dodnes, protože pozdější migrační vlny jej „nezředily“. Důvodem je i přírodní bariéra v Tichém oceánu známá jako Huxleyova linie: migrace do této části světa nebyly v minulosti příliš časté.