Každodenní ubuntu

Zkuste se na chvíli ohlédnout za svým dnešním dnem. Možná jste ráno při odchodu z domu stihli svým blízkým jen něco zamumlat. Cestou vlakem do práce jste se pravděpodobně ponořili do chytrého telefonu, schovali se do bezpečné bubliny a úplně se odřízli od stresujícího světa kolem sebe. A pak jste v práci nejspíš byli natolik pohlceni neúprosně přicházejícími e-maily a drtivými termíny, že vás ani nenapadlo zeptat se kolegů, jak se mají.

Cestou domů vám zase bezcílné projíždění sociálních sítí přineslo pocit neúspěchu – proč vypadají všichni vaši přátelé šťastnější než vy? Nakonec uléháte do postele s pocitem odpojení a prázdnoty. Říkáte si: „Život je prostě takový,“ že? Ale co kdybyste mohli změnit to, jak se cítíte, aniž byste museli měnit práci, adresu nebo partnera? Co kdybyste našli způsob, jak se s ostatními propojit do větší hloubky a cítit se víc podporovaní?

Taková cesta existuje – a nestojí ani haléř. Tou cestou je ubuntu, jihoafrická filozofie, která nás učí, že jsme všichni hluboce propojeni. Když ubuntu uvádíme do praxe, dokážeme naplnit svůj život smyslem tím, že se opřeme o svou nejhlubší lidskost.

V tomto shrnutí zjistíte, jak kněz inspiroval budoucího laureáta Nobelovy ceny míru tím, že si sundal klobouk; proč Nelson Mandela pozval svého bývalého dozorce na inaugurační večeři; a jaký je zásadní rozdíl mezi nadějí a optimismem.

Moderní technologie jsou dvojsečná zbraň. Na jedné straně nám dávají přístup k bezbřehému množství informací a umožňují nám spojovat se s lidmi po celém světě. Zároveň nás ale svádějí k tomu, abychom upírali pohled jen sami na sebe a budovali si digitální oltáře vlastních životů, které jsou uctívány lajky, sdíleními a retweety. A i když naše „kongregace“ může čítat tisíce lidí, nikdy jsme se necítili osaměleji.

Klíčová myšlenka zní: Abychom zakusili opravdový pocit sounáležitosti, musíme uznat vzájemnou propojenost lidstva.

Ubuntu je jihoafrická filozofie, která učí, že všichni lidé jsou hluboce propojeni. Vychází z úcty jako základní hodnoty a vybízí nás, abychom se dívali ven – abychom v druhých rozpoznávali jejich lidství. Když to děláme, naše chování se mění. Je nemožné zacházet s ostatními špatně, pokud uznáváme jejich vnitřní hodnotu. Každý člověk, s nímž se setkáme – ať už je to náš dlouholetý partner, nebo pošťák, který nám nosí dopisy – se stává někým, kdo si zaslouží náš respekt.

Tento způsob uvažování se zásadně liší od převládajícího západního myšlení, které nás často staví proti sobě navzájem. Sociální sítě nám ukazují všechno, co nám chybí – věci, o nichž nám bylo řečeno, že je potřebujeme k tomu, abychom byli šťastní. Neustále porovnáváme své životy se životy přátel i cizinců a hledáme důvody, proč se zdá, že se ostatním daří lépe než nám.

Ubuntu nás vyzývá, abychom tento způsob myšlení obrátili. Místo abychom druhé používali jako měřítko pro srovnávání, zve nás, abychom se zaměřili na to, čím náš život obohacují. Jejich přínos může být drobný – třeba když vám cizí člověk podrží dveře – nebo obrovský, jako když se o vás blízký člověk stará během nemoci.

Jakmile posuneme pozornost k tomu, jak někdo přispěl do našeho života, začneme pouštět představy o nedostatku a soutěžení. Když se na svět díváme ven, a navíc pozitivně, začínáme vidět, jak jsme propojeni se životy lidí kolem sebe. A právě tento pocit sounáležitosti nám přináší útěchu.

Navázat spojení s lidmi kolem sebe není tak těžké, jak si možná myslíte. Dobrým začátkem je dívat se lidem do očí, když s nimi mluvíte. Zkuste to příště, až budete platit za nákup nebo si vyzvedávat čistírnu. I tak krátký kontakt může být překvapivě smysluplnou interakcí s cizím člověkem, který do vašeho života nějak přispívá.

Představte si, že jste černá žena žijící v Johannesburgu v době apartheidu. Každý den vidíte bídu v černošských čtvrtích, zatímco bílé komunity bohatnou. A co je horší, jste svědkem hrozného násilí. Bylo by pochopitelné dojít k závěru, že žena v takové situaci musí nenávidět bílé lidi z těchto čtvrtí.

Ubuntu nás však žádá, abychom se pokusili nahlédnout i do postavení druhých – i tehdy, když s nimi hluboce nesouhlasíme.

Klíčové poselství je: Abychom se mohli s druhými skutečně propojit, musíme se snažit pochopit i jejich perspektivu.

Proč bychom vůbec měli chtít navazovat vztah s lidmi, kteří podporují násilí a nespravedlnost? Abychom to pochopili, vraťme se k výše uvedenému příkladu. Matka autorky Mungi Ngomane takovou zkušenost skutečně měla. Místo aby bílé Jihoafričany automaticky odsoudila, zamyslela se nad tím, co by dělala, kdyby byla jednou z nich. Přijala by výsady bílé společnosti, kdyby byla vychována v přesvědčení o nadřazenosti bílých? Byla by ochotná se těchto privilegií vzdát kvůli lidem, které ani nezná?

Realita je taková, že většina lidí přijímá okolnosti, které jim prospívají. Uvědomění si této skutečnosti umožnilo matce Mungi Ngomane vidět bílé lidi spíš jako obyčejné jednotlivce, kteří z dané situace těží, než jako bytostně zlé osoby. Přestala tolik soudit a místo toho se začala ptát, proč se někdo může chovat škodlivě.

Jako studentka žijící ve sdíleném domě v Sydney mohla Mungi čerpat z moudrosti své matky. Když ji navštívil přítel ze zahraničí, zmizelo jí několik šperků. Měla podezření, že konkrétní spolubydlící je zlodějka. Ztráta důvěry ji rozzuřila. Rozhovor s matkou jí ale pomohl uvědomit si, že přímé obvinění spolubydlící nemusí nic vyřešit.

Mungi proto svolala schůzku všech spolubydlících – a viník se přiznal, že šperky vzal. Tím to ale neskončilo. Přiznal také, že trpí bulimií a impulzivní poruchou a že odloučení od rodiny jeho stav ještě zhoršilo. Ostatní spolubydlící neměli tušení, jak moc se trápí. Teď, když to věděli, mu dokázali nabídnout potřebnou podporu.

Když si uděláme čas a zkusíme se podívat na svět očima někoho jiného, začneme chápat, jak k určitým postojům dospěl – i když s nimi nesouhlasíme. Vracíme tím lidem jejich lidskost; už to nejsou jen „krutí bílí lidé“ nebo „zlodějka“. Tento přístup přináší větší klid i nám samotným. Vidíme, že jednání druhých často souvisí méně s námi a mnohem víc s jejich vlastními okolnostmi.