Kasta

Někomu z nás může připadat až neuvěřitelné, že i dnes musíme zuby nehty obhajovat poselství hnutí Black Lives Matter. Od hnutí za občanská práva v USA uplynulo víc než padesát let, a přesto je stále zřejmé, jak daleko má Amerika k opravdové rovnosti. Co se děje? Proč je trvalou změnu tak těžké prosadit?

Hodně se mluví o systémovém rasismu. Co kdybychom se ale na americké dějiny podívali způsobem, který nejen vysvětlí, jak byl systém vytvořen, ale také proč je tak obtížné se ho zbavit? Přesně to se stane, když se na věc podíváme prizmatem kasty.

Rasismus je jedna věc, ale přimět lidi, aby se vzdali generacemi upevňované sociální hierarchie, je něco jiného. V tomto shrnutí se seznámíte s osmi pilíři kastovního systému, s podobnostmi mezi zákony Jima Crowa a nacistickými zákony a s tím, čím by se Spojené státy mohly inspirovat v dnešním Německu.

Představte si, že zdědíte starý dům. Dáte mu novou střechu a nový nátěr, ale brzy si všimnete, že se něco děje se stropem. Nejprve je to jen malá skvrna, kde se začíná drolit omítka. Možná si řeknete, že to není nic vážného. Jenže pak se to zhoršuje.

Když přijde odborník, dostanete jasnou diagnózu: ve zdivu základů vznikly trhliny, které způsobují, že se stěny a stropy prohýbají a deformují. Je spravedlivé říct, že tyto problémy nejsou vaše vina. Dům jste nepostavili. Možná ani neznáte člověka, který ho stavěl. To ale neznamená, že za něj nenesete odpovědnost. Teď je to váš dům. A dokud nebude opravený, představuje nebezpečí pro všechny, kdo v něm žijí.

Klíčové poselství zní: čím déle strukturální problémy přetrvávají, tím obtížněji se napravují.

Americe je víc než tři sta let. A dnes jsou „stresové praskliny“ jasně vidět – drastické příjmové rozdíly, přetrvávající policejní násilí a pandemie, která v ostrém světle ukázala nerovný přístup ke zdravotní péči.

Abychom si odpověděli na otázku, jak jsme se sem dostali a proč jsou projevy systémového rasismu tak odolné vůči změně, musíme se na věc podívat optikou kasty.

Kasta je systém sociální hierarchie, v němž lidé zaujímají různé stupně nadřazenosti či podřízenosti podle kasty, do níž se narodili. Když slyšíte slovo „kasta“, možná si jako první vybavíte Indii. Dává to smysl – indický kastovní systém existuje už tisíce let. Ale i americká společnost splňuje kritéria kastovního systému – a autorka rozhodně není jediná, kdo si toho všiml. Mnoho spisovatelů a dalších bystrých pozorovatelů už dříve naznačilo, že Amerika ve skutečnosti žije v kastovním systému od samého počátku.

Zrušit kastovní systém ve společnosti je nesmírně obtížné. Indie se pokusila omezit diskriminaci prostřednictvím zákonů. Přesto lidé z nejnižší kasty, Dalité, považovaní za „nedotknutelné“, dál čelí násilí a jsou ve vlastní zemi vyvrheli.

V Americe byli Afroameričané už dávno odsouzeni do nejnižší kasty. Když je nějaká skupina lidí po staletí držena v takovém postavení, změna přichází jen velmi těžko – zvlášť když se dominantní kasta bílých Američanů opakovaně snaží udržet status quo.

Pojmy kasta a třída se často zaměňují. Třídu však člověk může za určitých okolností překročit – díky sňatku, penězům, zaměstnání či jiným cestám. U kasty obecně platí, že naděje na „únik“ z kasty, do níž se člověk narodí, je jen minimální.

Kastovnictví se liší i od rasismu, přestože mají některé důležité společné rysy. Může být překvapivé, že samotná myšlenka „rasy“ je poměrně novodobý výdobytek, zatímco kasta existuje už tisíce let. V USA byl však kastovní systém vystavěn právě na představách rasové nadřazenosti a podřazenosti.

Klíčové poselství zní: nahlížet kastu vedle rasy a otroctví nám pomáhá pochopit hloubku nespokojenosti v Americe.

Koncept rasy se objevil v raných dobách transatlantického obchodu s otroky jako způsob, jak lidi třídit a odlišovat. Evropští kolonisté a objevitelé začali používat slovo „rasa“ v souvislosti se setkáváním s novými národy. A jak vysvětlují antropologové Audrey a Brian Smedleyovi, rasa se stala nástrojem pro vytváření „exkluzivistické rasové ideologie“ – zejména pro Angličany a Severoameričany, kteří ji využili k vytyčení velmi rigidních kastovních hranic.

Jenže rasa je zcela svévolný a nevědecký konstrukt. Dokonalým příkladem svévole je pojem „kavkazská rasa“. Tu vymyslel roku 1795 Johann Friedrich Blumenbach, německý profesor medicíny. Blumenbach sbíral a zkoumal lebky. Jeho nejoblíbenější lebka, kterou považoval za nejdokonalejší, pocházela z Kavkazu v dnešním Rusku. Rozhodl se proto, že Evropané jako on by měli nést označení „kavkazská rasa“. Už tehdy to dávalo jen malý smysl a v éře analýzy DNA je to ještě nesmyslnější.

Když byl v roce 2000 kompletně zmapován lidský genom, bylo jasnější než kdy dřív, že všichni lidé se dají vystopovat k několika málo kmenům, které vznikly v Africe a postupně osídlily celou planetu.

Rasa by teoreticky mohla třídit lidi podle jakýchkoli libovolných znaků – výšky, barvy vlasů nebo očí. V Americe se však kastovní hranice nakonec ustavily podle barvy pleti. Evropané se stali „bílými“, Afričané „černými“, další skupiny byly zařazeny do kategorií „červení“, „hnědí“ a „žlutí“. Takto byli lidé označováni – a čistě na základě barvy kůže a rasy se určovalo, do jaké kasty kdo patří.