Kanibalismus

Kanibalismus je všude kolem nás. Stačí si vzpomenout na šílenství kolem upírů a zombie ve filmech a televizních seriálech – například The Walking Dead se stal nejsledovanějším kabelovým pořadem všech dob – nebo na obrovský úspěch kultovních hororů, jako je Mlčení jehňátek s vrahem Hannibalem Lecterem, který miluje lidská játra.

Odkazy na kanibalismus najdeme i v každodenním jazyce. Žena, která využívá muže jen pro sex, bývá označována za „žrouta mužů“, „sníst někoho“ je oblíbený slang pro orální sex a ani děti nejsou ušetřeny – často říkáme, že jsou tak roztomilé, že bychom je „snědli“.

Přesto je kanibalismus z mnoha hledisek jedním z posledních velkých tabu. V této knize se podíváme na dějiny lidského kanibalismu, na to, jak se naše názory v průběhu času měnily, a také prozkoumáme, jak se kanibalismus vyskytuje u jiných živočichů. Možná zjistíme, že je to méně podivný jev, než si myslíme.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč může mít kanibalismus evoluční výhody,
• jak lze odhadovat chuť lidského masa,
• a jaké kanibalistické praktiky dodnes provozuje poměrně velký počet lidí.

Některé věci jsou ve většině lidských společností naprosto tabu a představy, které se vám vybaví, když uslyšíte slovo „kanibalismus“, jsou pravděpodobně velmi silné. Tato praxe však zaujímá v lidských dějinách zajímavé místo a zaslouží si bližší pohled.

Jednoduše řečeno, kanibalismus je definován jako situace, kdy jedinec konzumuje celé tělo nebo jeho části jiného jedince téhož druhu. Zahrnuje chování, jako je požírání mršin vlastního druhu, a dokonce i některé reprodukční procesy, při nichž jsou konzumovány tkáně, například kůže nebo děložní sliznice.

Navzdory tomu, jak zásadní roli mohou takové praktiky v přírodě hrát, byl kanibalismus ještě donedávna považován za vysoce abnormální jev. Předpokládalo se, že vzniká pouze za extrémních podmínek, jako je hladovění nebo zajetí.

Tento pohled se změnil v 70. letech 20. století díky výzkumu ekoložky Laurel Foxové z Kalifornské univerzity v Santa Cruz. Foxová zjistila, že kanibalismus je zcela běžnou reakcí na různé environmentální faktory a že je mnohem rozšířenější, než se dříve soudilo.

Kanibalismus se vyskytuje ve všech hlavních skupinách živočichů – dokonce i u těch, které považujeme za býložravce, například u motýlů. Konkrétní výskyt tohoto chování však závisí na celé řadě faktorů, od hustoty populace po změny v prostředí.

Kanibalismus je častý v nutričně chudých oblastech, které trpí přelidněním, zvýšeným hladem a nedostatkem výživných alternativ. Naopak v situacích, kdy jsou potravní zdroje dostatečné a relativně stabilní, je kanibalismus velmi vzácný.

Jinými slovy, kanibalismus je obvykle důsledkem specifických podmínek. V následující kapitole se podíváme na to, jaké podmínky to jsou.

Už víte, že riziko kanibalismu roste s hladem a nedostatkem alternativních zdrojů potravy. Tím to ale nekončí.

V roce 1980 formuloval ekolog Gary Polis několik obecných pozorování týkajících se povahy kanibalismu. Na základě jeho práce pak vědci nabídli evoluční vysvětlení tohoto jevu. Logika je následující: Polis zjistil, že nedospělí jedinci bývají požíráni častěji než dospělci, protože představují snadno dostupný zdroj potravy. V důsledku toho je nejběžnější formou kanibalismu zabíjení a pojídání mláďat vlastního druhu.

Na první pohled se může zdát nerozumné požírat příslušníky další generace, z evolučního hlediska však takové chování dává smysl – mláďata jsou cenným zdrojem relativně bezbranné a vysoce výživné potravy.

Stačí se podívat na ryby, u nichž je kanibalismus spíše pravidlem než výjimkou. Ryby běžně konzumují jak vejce, tak mladé jedince vlastního druhu, včetně těch, které samy nakladly. Rybí vejce, larvy a plůdek jsou totiž nesmírně početné, drobné a velmi výživné. Skutečnost, že nepředstavují žádnou hrozbu a lze je snadno „posbírat“, z nich činí vynikající zdroj potravy.

Kanibalismus tedy poskytuje snadno dostupnou potravu v době nedostatku, ale u některých druhů plní i další evoluční funkci: urychluje jejich vývojové procesy.

Dobrou ukázkou je moučný brouk, který z kanibalismu těží reprodukční výhodu. Bylo zjištěno, že kanibalističtí mouční brouci produkují více vajíček než jedinci, kteří se kanibalismu vyhýbají.

Dalším příkladem je žralok písečný, který praktikuje kanibalismus už v děloze – mezi sourozenci. V jednom těhotenství bývá přítomno přibližně devatenáct embryí nebo plodů, každé v jiném stádiu vývoje. Větší jedinci postupně konzumují zbývající vejce i menší embrya, až nakonec zůstanou pouze dvě mláďata. Tato mláďata získávají z kanibalismu nejen výživový prospěch, ale i první zkušenosti se zabíjením pro vlastní přežití – ještě před narozením.