Kam jdeš, tam nejsi ty

Dostat se na prestižní vysokou školu bylo vždy trochu soutěživé, ale dnes je zřejmé, jak moc se situace vymkla z rukou. V médiích se objevily velké titulky o složitých schématech rodičů, kteří se uchylují k úplatkům a falšování výsledků testů, aby svým dětem zajistili výhodu v přijímacím řízení. Co se tedy vlastně děje a jak je možné, že se rodiče dostávají do situace, kdy kvůli tomu porušují zákon?

Autor Frank Bruni uvádí řadu důvodů, proč je dnes rekordní počet uchazečů o vysoké školy, proč jsou míry přijetí rekordně nízké a proč jsou rodiče tak zoufalí, aby se jejich děti dostaly na „správnou“ školu. Zároveň ukazuje, proč je velká část paniky kolem přijímání na elitní univerzity mylná a proč má pověst vaší potenciální alma mater jen malý vliv na váš budoucí úspěch nebo spokojenost v životě.

Než tedy utratíte jmění za vysokoškolské vzdělání, stojí za to zjistit, proč někteří odborníci i absolventi věří, že skutečné tajemství úspěchu leží mimo Ivy League. V tomto shrnutí se dozvíte, proč se na některé žebříčky vysokých škol nelze spoléhat, proč může hluboké zapojení do života jedné konkrétní školy předznamenávat budoucí úspěch a co se myslí „efektem trychtýře“.

Když se lidí zeptáte, které americké vysoké školy patří mezi elitu – tedy mezi místa, která údajně urychlují cestu k úspěchu –, většina si vybaví univerzity z Ivy League: Brown, Columbii, Cornell, Dartmouth, Harvard, Princeton, Yale a University of Pennsylvania. Tento rozšířený názor na nadřazenost Ivy League je těžké ignorovat i pro ty, kteří dobře vědí, že světově uznávané vzdělání lze získat i mimo tyto instituce.

Vezměme si například Chrise Christieho. Když bývalý guvernér státu New Jersey pomáhal svému synovi Andrewovi zvažovat možnosti studia, vyvstala otázka, zda by ho poslal na Princeton, kdyby byl přijat. Christieho alma mater je University of Delaware – škola, která mu nejen dobře posloužila, ale poskytla mu i cenné zkušenosti. Přesto měl Christie pocit, že veřejné vnímání může být důležitější než osobní zkušenost. Synovi řekl, že i když by získal skvělé vzdělání, kdyby šel v otcových stopách, pravděpodobně by musel pracovat tvrději, aby se prosadil. A tak mu – ač to nepovažoval za spravedlivé – poradil, aby v případě přijetí nastoupil na Princeton a využil výhod, které plynou z toho, že jsou studenti Ivy League vnímáni jako „ti nejlepší z nejlepších“.

Ve skutečnosti však úspěšní lidé pocházejí z velmi širokého spektra škol, rozhodně nejen z Ivy League. Podíváme‑li se na lidi, kteří v roce 2014 stáli v čele firem z žebříčku Fortune 500, zjistíme, že z generálních ředitelů prvních deseti společností získal bakalářský titul na škole z Ivy League pouze jeden. Pokud tento vzorek rozšíříme na prvních třicet firem, absolventů Ivy League přibude, ale seznam alma mater je stále dost pestrý: objevují se v něm například University of Minnesota, University of Central Oklahoma nebo Penn State.

Z prvních sta firem v žebříčku Fortune 500 navštěvovalo školy z Ivy League jen asi 30 procent generálních ředitelů narozených v USA. Přijetí na školu z Ivy League může studentovi v životě poskytnout určitou výhodu, rozhodně však nejde o jediné instituce, které „produkují“ úspěšné dospělé.

Kolik uchazečů se tedy na školy z Ivy League skutečně dostane? V roce 2015 přijala Stanford University pouze 5,05 procenta z celkového počtu uchazečů – tehdy šlo o nejnižší míru přijetí v historii školy. Na Yale klesla míra přijetí z přibližně 20 procent na konci 80. let na pouhých 6,5 procenta v roce 2015.

Než si ale řeknete, že je to jen další důkaz výjimečné elity a prestiže těchto škol, podívejme se blíže na to, jakým způsobem se k těmto číslům dopracovávají. Podle Teda O’Neilla, bývalého děkana přijímacího řízení na University of Chicago, vysoké školy dobře vědí, že nízká míra přijetí budí dojem prestiže a vysoké selektivity. Nízké procento přijatých se běžně používá jako propagační argument v brožurách i dalších materiálech.

Co je však možná ještě důležitější, tento ukazatel se promítá do vysoce vlivných žebříčků vysokých škol, které zveřejňuje časopis U.S. News & World Report. Když se tedy školy snaží maximálně rozšířit okruh uchazečů a přilákat co nejvíce přihlášek, nejde primárně o snahu získat co nejvýkonnější studenty, ale o to, aby se jejich procento přijatých dostalo co nejníže.

Pokud se tedy studentům zdá, že je čím dál těžší dostat se na vysněnou školu, neznamená to nutně, že by univerzity dramaticky zvyšovaly své akademické nároky. Spíše jde o to, že mezi sebou soutěží v tom, kdo přiláká více uchazečů, sníží míru přijetí a tím si vylepší celkové hodnocení.

To však není jediný faktor, který může vést k odmítnutí. Významnou roli hraje také zvýhodňování tzv. „legacy“ uchazečů – tedy těch, kteří mají alespoň jednoho rodiče, jenž danou školu absolvoval. V roce 2011 publikoval Michael Hurwitz, tehdy doktorand na Harvard Graduate School of Education, výzkum, který ukázal, jak velkou výhodu tento status přináší. Jeho studie týkající se akademického roku 2006/2007 ukázala, že při jinak stejných parametrech měl uchazeč s „legacy“ statusem o 23,3 procentního bodu vyšší šanci na přijetí na třicet nejselektivnějších vysokých škol než uchazeč bez tohoto zázemí.

Tváří v tvář takovým překážkám se mnozí studenti cítí nuceni zacházet do extrémů, aby si získali přízeň přijímacích komisí. Jak daleko jsou ochotni zajít? To uvidíme v následující kapitole.