Jízda na celý život

Disney je nepopiratelným těžkotonážním hráčem v oblasti zábavy. Jeho filmy vydělávají miliardy dolarů a uchvacují představivost milionů diváků. Když k tomu přidáte celosvětový prodej zboží a impérium tematických parků, máte všechny ingredience pro jednu z nejziskovějších a nejvlivnějších mediálních společností na planetě.

Vzestup Disneyho na jeho dnešní pozici se může zpětně jevit jako nevyhnutelný, ale firma, která světu představila Mickeyho Mouse, byla ve vážných problémech, když v roce 2005 převzal vedení současný generální ředitel Robert Iger. Po sérii úspěchů v devadesátých letech začala slavná animační divize Disneyho chrlit jeden drahý propadák za druhým. Uvnitř firmy navíc dlouhodobá kampaň části akcionářů za odvolání Igerova předchůdce podkopávala morálku zaměstnanců. A co hůř, vztahy Disneyho s Pixarem, studiem stojícím za jeho nejvýdělečnějšími filmy, se dramaticky zhoršily.

Bylo zřejmé, že je čas na změnu. A právě tu Iger nabídl. Pod jeho vedením se společnost proměnila a začala stoupat k výsadní pozici, kterou dnes zaujímá.

V tomto shrnutí se podíváme na to, kdo Iger je, odkud přišel a jak se mu to podařilo. Cestou se dozvíte mimo jiné:

• proč se Steve Jobs rozhodl prodat Pixar Disneymu,
• jak si Iger vybudoval jméno tím, že vsadil na Davida Lynche,
• a proč firmy, které neinnovují, nakonec nevyhnutelně selžou.

Každého z nás formuje kombinace dvou faktorů: vrozených dispozic a výchovy. Tato směs zděděných a naučených vlastností se často těžko rozplétá. Zatímco biologickým danostem se odolává jen obtížně, to, co jsme se naučili v dětství, lze vysledovat zpět k jeho zdroji – k našim rodičům.

Robert Iger vyrůstal jako starší ze dvou dětí v patrovém domě v Oceanside, dělnickém městečku na Long Islandu ve státě New York. Jeho matka byla vřelá, milující žena v domácnosti; otec, reklamní pracovník, který během druhé světové války sloužil v americkém námořnictvu, byl mnohem složitější osobností. Nakonec to však byl právě on, kdo měl na Igera největší vliv.

Igerův otec, absolvent proslulé obchodní školy Wharton v Pensylvánii, byl chytrý a talentovaný muž, ale měl sklon k trudomyslnosti a pochybnostem o sobě samém. Později se Iger dozvěděl, že mu byla diagnostikována maniodeprese. Jeho trvalým odkazem však bylo to, že v synovi podporoval zvědavost. Byl vášnivým čtenářem a rodinná knihovna byla plná děl velkých amerických autorů. Když Iger zrovna nečetl Marka Twaina, Faulknera nebo Hemingwaye, vedl s otcem debaty o politice – byl to hlasitý liberál, který jednou odešel z práce, jen aby si mohl poslechnout projev Martina Luthera Kinga mladšího.

Iger brzy pochopil, že otec mu nebude mluvit do toho, jak tráví svůj čas, pokud ho využívá „produktivně“ – tedy k vlastnímu rozvoji. A přesně to dělal. Ať už roznášel noviny, aby si přivydělal, opravoval domácí spotřebiče, nebo se nořil do New York Times, byl ve všem, do čeho se pustil, samostatný a oddaný. Měl k tomu i osobní důvod: nic mu nebylo odpornější než představa, že skončí s pocitem neúspěchu, který jeho otce pronásledoval celý život.

O mnoho let později, když už byl generálním ředitelem Disneyho, pozval Iger otce na oběd v New Yorku. Řekl mu, jak je vděčný za všechno, co pro něj on i matka udělali. Doufal, že ho tím zbaví přesvědčení, že v životě nikdy ničeho skutečně nedosáhl. Jak mu tehdy řekl, mnoho vlastností, které mu v kariéře nejvíce pomohly, má právě od něj.

Igerova kariéra začala náhodným setkáním. V roce 1974 se jeho strýc Bob zotavoval po operaci na nemocničním lůžku na Manhattanu. Pokoj sdílel s nižším manažerem z American Broadcasting Company, zkráceně ABC, jedné z nejvýznamnějších televizních sítí v zemi.

Těžko říct, zda ho k tomu vedla nuda, nebo ješitnost, ale tento manažer se rozhodl Boba ohromit. V následujících dnech se před ním vychloubal svou pověstí firemní hvězdy. Bob mu to uvěřil a zmínil se, že jeho třiadvacetiletý synovec hledá práci. Manažer mu dal své číslo a požádal ho, aby ho předal Igerovi.

Když Iger zavolal, rozpačitý manažer zatáhl za pár nití a zařídil mu pohovor v malém oddělení produkčních služeb ABC. Tak se Iger do firmy dostal. Pozice byla mizerně placená – 150 dolarů týdně – a patřila k těm nejméně atraktivním, jaké lze v televizním průmyslu najít.

Igerova role byla prostá: objevit se tam, kde je potřeba, a udělat to, co je zrovna nutné. Znamenalo to vstávat ve 4:30 ráno, připravovat scény, koordinovat truhláře a elektrikáře a běhat pro drobnosti. Na podzim roku 1978 byl přidělen k práci na The Main Event – televizním přenosu koncertu Franka Sinatry v New Yorku. Jednoho večera dostal za úkol koupit Sinatrovi ústní vodu. Když se vrátil s lahví Listerine, narazil na samotného „Velkého chlapa“. Sinatra, elegantní jako vždy, mu poděkoval stodolarovou bankovkou a zlatým zapalovačem.

Práce měla i další výhody. Během natáčení se Iger seznámil s provozním supervizorem studia v ABC Sports. Ten byl jeho pozitivním přístupem natolik ohromen, že ho přetáhl do nejziskovější divize celé sítě.

ABC Sports se od ostatních oddělení výrazně lišila. Igerovi noví kolegové nosili šité obleky a mokasíny Gucci, stýkali se se sportovci a celebritami a chodili na pověstně dlouhé a alkoholické obědy do nejlepších newyorských restaurací. Během svého působení v této divizi Iger letěl přes Atlantik na Concordu, večeřel v Paříži a řídil sportovní vozy v Monaku.

Zároveň se hodně naučil – především od Rooneho Arledge, průkopnického sportovního novináře, který jako jeden z prvních v oboru přijal nové technologie, například kamery se zpětným úhlem nebo zpomalené záběry. Arledge Igerovi ukázal, že jediný způsob, jak v byznysu přežít, je být vždy o krok napřed.