Jíst zvířata

Když si většina lidí představí farmu, vybaví se jí stodoly, pastviny, červené dřevěné domy a hospodářská zvířata, která se pokojně pasou. To je ale minulost. Dnes pochází 99 % všech suchozemských hospodářských zvířat chovaných v USA z tzv. továren na maso – zindustrializovaných, maximálně zjednodušených provozů, které se vůbec nepodobají „farmám“ z představ většiny spotřebitelů. Továrna na maso připomíná spíše montážní linku, kde je každé zvíře jen dalším kusem, který je třeba co nejrychleji a nejlevněji zpracovat.

Logiku těchto provozů lze shrnout jedním slovem: efektivita. V průběhu posledního století byla hospodářská zvířata šlechtěna tak, aby rostla tak rychle, že jsou porážena v podstatě hned po dosažení dospívání. Tento nepřirozeně rychlý růst způsobuje tak vážné dědičné zdravotní problémy, že zvířata často nejsou schopna přežít mimo prostředí továrny na maso. Nemocná a zraněná zvířata jsou ponechávána napospas, aby zemřela tam, kde padla. Jakákoli forma péče – dokonce i pouhý odpočinek a voda – je považována za neefektivní, a proto se neposkytuje.

Umělé osvětlení a ventilace zajišťují, že vnitřní hodiny zvířat jsou neustále tlačeny k růstu. Krmivo je obohacováno o vitaminy a antibiotika, aby tato trvale nezdravá stvoření vydržela naživu až do porážky. Práce je minimalizována pomocí automatizovaného shánění, krmení a porážení, a těch několik pracovníků, kteří v provozech zůstávají, je obvykle špatně placeno a vystaveno trvalému stresu. To vede k chybám a často i k úmyslnému sadismu.

Pokud věříte, že zvířata, z nichž pocházejí vaše kuřecí nugety nebo vepřové kotlety, někdy viděla denní světlo nebo cítila trávu pod nohama, žijete v idylické představě dávno minulých časů. Dnes jsou zvířata bezejmennou, bez tváře masou, která je pouze „zpracovávána“.

Podle logiky efektivity průmyslového chovu se kuřata dělí na brojlerová (rychle rostoucí kuřata chovaná na maso) a nosnice (intenzivně snášející kuřata chovaná na vejce). Díky „optimalizovanému“ šlechtění, které se používá od počátků průmyslového chovu, dnes nosnice snášejí vejce zhruba dvakrát rychleji než dříve a denní přírůstek hmotnosti brojlerů vzrostl o 400 procent.

Tento extrémní růst činí ptáky zcela neudržitelnými mimo prostředí farmy – kuřata se v podstatě stala celým druhem udržovaným na jakési umělé životní podpoře. Na průmyslových farmách žijí nosnice v klecových halách naskládaných až do devíti pater, s méně než jedním čtverečním stopou prostoru na jednoho ptáka. Brojleři jsou chováni na podlaze obrovských hal ve skupinách o desítkách tisíc kusů.

V tak stísněných podmínkách ptáci často zešílí a neustále se navzájem klovou. Aby se tomu zabránilo, jsou jim zobáky odřezávány horkým nožem. Je to srovnatelné s uříznutím prstů člověku – inteligentní a přirozeně zvědavé bytosti jsou tak zbaveny svého hlavního nástroje pro zkoumání okolí.

Při porážce mladí ptáci trpí bolestí a hrůzou, protože omračovací a porážecí zařízení často selhávají, a oni tak zůstávají při vědomí a zmítají se v bolesti až do konce. Maso je pak napouštěno různými nálevy, aby vypadalo, vonělo a chutnalo „více jako kuře“. Vyvrcholením je ponoření do tzv. „fekální polévky“ – chladicí lázně prosáklé patogeny a výkaly z mrtvých ptáků, v níž maso absorbuje přibližně o 20 % více hmotnosti. Tento proces prakticky zaručuje křížovou kontaminaci masa jakýmikoli nemocemi, které jednotliví ptáci nesli.

Tak si drůbežářský průmysl zajišťuje dvacetiprocentní „nečekaný“ zisk tím, že spotřebitelům prodává výkaly a bakterie jako kuřecí maso.

Prasata chovaná na průmyslových farmách trpí na mnoha úrovních. Možná nejvíce devastující je potlačení jejich tzv. druhově specifického chování. Prasata přirozeně chtějí dělat to, co je pro ně typické: hrabat se v bahně, hrát si, stavět hnízda a spát společně v seně. Když jsou omezena ve stísněných, ocelí a betonem obložených vícepodlažních provozech, nemohou dělat nic z toho a nesmírně trpí.

Nejhůře jsou na tom prasnice. Jsou hormonálně manipulovány tak, aby byly prakticky neustále březí, a jsou nuceny do úzkých porodních klecí, v nichž se nemohou ani otočit, natož aby si mohly připravit hnízdo a chystat se na příchod selat – což je jejich přirozený instinkt.

Samotná selata začínají trpět od prvních hodin života. Do 48 hodin po narození jim jsou odstraňovány ocásky a špičáky, protože v prostředí průmyslové farmy by si je jinak z frustrace neustále navzájem okusovala. Bez jakékoli anestezie se jim také odstraňují varlata, prostě proto, že dnešní spotřebitelé dávají přednost chuti masa kastrovaných zvířat.

Zpočátku jsou selata držena v naskládaných drátěných klecích, kde na sebe kapou výkaly a moč. Později jsou nucena do tak stísněných kotců, že se nemohou téměř hýbat – šetří tak kalorie a rychleji přibývají na váze. Jak uvádí jeden průmyslový časopis: „Přetížení prasat se vyplácí.“

Jak selata rostou, ta menší jsou „umlácena“ k smrti – pracovníci je drží za zadní nohy a opakovaně s nimi tlučou hlavou o beton, protože nerostou dost rychle na to, aby byla zisková. Někdy ani několik úderů nestačí, a tak se tato zvířata pak potácejí v agónii s groteskními zraněními, například s okem visícím z důlku.