Jiné mysli

Pokud jste někdy viděli chobotnici na vlastní oči, jistě jste si všimli jejích elegantních, zvědavých pohybů. Tito úžasní mořští tvorové nejen přiměli vědce přehodnotit dlouholeté názory na zvířecí inteligenci, ale také představují krásný příklad toho, co může vzniknout během dlouhého a složitého evolučního procesu.

Chobotnice však není jen krásná; je také pozoruhodně inteligentní. Její důvtip dokonce některé badatele přivedl k pochybnostem o tradičním vědeckém názoru, podle něhož zvířata nezažívají stejný druh sebeuvědomělého vědomí jako lidé.

Následující úryvky vám pomohou lépe porozumět evoluci, biologii a inteligenci chobotnic a zároveň kladou podnětné otázky o povaze zvířecího vědomí.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte,

• jak vypadali předchůdci chobotnic před miliony let,
• proč se dá říci, že kůže chobotnice má svou vlastní „mysl“,
• a co nám mohou sojky prozradit o zvířecí inteligenci.

Zemi je přibližně 4,5 miliardy let. A i když na této planetě existuje život už asi 3,8 miliardy let, mnohobuněčná zvířata se začala objevovat teprve zhruba před 1,5 miliardy let. Předtím tu byly pouze jednobuněčné organismy.

Tyto jednoduché formy života jsou však zajímavější, než by se mohlo zdát. I když mají jen jednu buňku, dokážou rozpoznávat a vyhodnocovat své okolí a podle toho se chovat.

Vezměme si například bakterii E. coli. Tento jednobuněčný organismus může žít v našem těle i na jeho povrchu a má jakýsi čich a chuť – díky senzorickým molekulám na vnější membráně dokáže vnímat přítomnost „jedlých“ chemických látek. Poté se pomocí drobných bičíků může vydat směrem k těmto chemikáliím. Na životní formu s jedinou buňkou to není špatný výkon.

Pozoruhodné je, že jednobuněčné organismy mohou vykazovat i sociální chování. Bakterie žijící uvnitř havajských chobotnic jsou například zodpovědné za chemickou reakci, která vytváří světlo – tzv. bioluminiscenci. Tyto bakterie však světlo produkují pouze tehdy, když zaznamenají dostatečně vysokou koncentraci jiné látky, tzv. induktorové molekuly, kterou samy vylučují. Každá bakterie tak „zjišťuje“, kolik dalších potenciálních producentů světla je v okolí, a podle toho upraví svou vlastní produkci. Čím vyšší je koncentrace bakterií, tím jasněji světélkují.

V jistém smyslu jde o sociální, spolupracující úsilí: pokud „vědí“, že mají sousedy, kteří budou také svítit, přidají se k nim. Takové vnímání a signalizace mezi jednoduchými organismy hrály významnou roli v evoluční historii života.

V určitém okamžiku se tyto interakce mezi organismy začaly odehrávat uvnitř mnohobuněčných těl, což vedlo k evoluci stále větších a složitějších tvorů – až nakonec ke vzniku toho, čemu dnes říkáme zvířata. K této evoluci by nedošlo bez koordinace a spolupráce mezi jednotlivými buňkami, které tvoří těla živočichů.

V následujících úryvcích se podíváme blíže na jedno konkrétní zvíře, které nás nepřestává fascinovat: na majestátní chobotnici.

Většina z nás se s chobotnicí nikdy nesetkala zblízka, ale první kontakt by mohl vypadat takto: natáhnete ruku a chobotnice ji uchopí svými přísavkami, které vyvinou překvapivě silný stisk. Jak si vás přitahuje blíž, můžete si uvědomit, že vás ve skutečnosti „ochutnává“ – díky milionům nervových buněk v chapadle ovinutém kolem vaší ruky.

Ačkoli je chobotnice dnes obávaným predátorem, před miliony let byla spíše neškodným měkkýšem podobným hlemýždi, s tvrdou schránkou, která ji chránila před nepřáteli. Stejně jako dnešní mušle a ústřice měla pravděpodobně jednu masitou nohu, kterou se přichycovala k podkladu a plazila po mořském dně.

Přibližně před 125 miliony let se však tato jediná noha začala měnit a rozvětvovat v chapadla, která umožnila uchopovat a manipulovat s předměty. Tato chapadla znamenala, že chobotnice přestala být pouhou kořistí – sama se stala predátorem.

Pokud se však chtěla zařadit mezi velké mořské lovce, nemohla se jen pomalu plazit po dně a doufat, že na kořist náhodou narazí. Následovala proto další zásadní evoluční změna: ztratila schránku a začala aktivně plavat.

Tvrdá skořápka se nakonec proměnila v měkký plynový vak, který bylo možné naplnit plynem a využít k nadnášení. Evoluce zároveň chobotnici vybavila schopností pohánět se vpřed prudkými výtrysky vody, kterou vytlačuje trubicovitým sifonem. Ten lze nasměrovat různými směry, což umožňuje rychlé útoky i úniky. Právě tento pokrok vyvedl chobotnici z mořského dna do rozlehlých, temných hlubin oceánu.