Jen miminka

Jste dobrý člověk? Pokud ano, co vás k tomu vede? Je to jen tím, že vaše morální přesvědčení se liší od přesvědčení ostatních? Většina z nás věří, že to, co považujeme za morální, je univerzální pravda. Morální standardy se však po celém světě výrazně liší – přesto jsou některé důležité předpoklady už pevně zakódovány v mozku kojenců.

V této knize Paul Bloom ukazuje, že i velmi malé děti jsou schopné základního morálního uvažování a stejně jako dospělí dávají přednost spravedlivým lidem před nespravedlivými. Ačkoli se velká část morálního chování utváří prostřednictvím zvyků a napodobování, naše základní emoce hrají v morálním souzení klíčovou roli. Morální pocity, které chováme k blízkým, se zásadně liší od těch, jež máme vůči cizím lidem, a naše společnost i náboženství naše morální chování výrazně formují.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte: proč děti preferují lidi vlastní rasy, jak je možné, že sociopati dokážou páchat tak hrůzné zločiny, proč vás samotná náboženská víra automaticky nečiní morálnějším člověkem, proč nejíme své zesnulé a proč děti někdy raději sladkost vyhodí, než aby ji rozdělily nespravedlivě.

Zamysleli jste se někdy nad tím, co se asi odehrává v mysli malého dítěte? Na první pohled to tak možná nevypadá, ale v jeho hlavě se pravděpodobně děje mnohem víc, než byste čekali. Děti totiž mají určité vrozené představy o tom, co je správné a co špatné.

Přestože se jich nemůžeme přímo ptát na jejich úsudky, vědci našli způsoby, jak si o jejich morálních pocitech udělat poměrně přesný obrázek. V jednom experimentu ukazovali devítiměsíčním a dvanáctiměsíčním kojencům animaci míče, který se snaží dostat na kopec – buď s pomocí „pomáhajícího“ tvaru (čtverec, který míč jemně tlačí nahoru), nebo s „brzdícím“ tvarem (trojúhelník, který míč tlačí zpět dolů). Poté dětem promítli sekvenci, v níž se míč přibližuje buď k čtverci, nebo k trojúhelníku.

Devítiměsíční i dvanáctiměsíční děti se déle dívaly na obrázky, kde se míč blížil k brzdícímu tvaru, než když mířil k pomáhajícímu tvaru. Podle vědců to naznačuje, že si děti vytvořily očekávání, jak by se míč měl vůči brzdícímu tvaru chovat, a proto je déle zaujalo, když se míč choval jinak, než čekaly.

V dalším experimentu vědci tvarům přidali oči, aby působily víc „sociálně“, podobně jako lidé. Na základě toho usoudili, že děti si o brzdícím tvaru vytvářejí sociální, nikoli jen fyzikální úsudek. Kritici však namítali, že experiment pouze ukazuje, že si děti vytvořily očekávání ohledně průběhu děje, nikoli to, že by některý tvar morálně preferovaly.

Původní tým proto provedl třetí experiment, v němž místo animovaných geometrických tvarů použil trojrozměrné loutky. Míč byl opět buď pomáhán, nebo brzděn, tentokrát však loutkami, a vědci už nesledovali jen to, kam děti hledí, ale zavedli i „měření dosahu“ – tedy kterou loutku se dítě samo rozhodne vzít do ruky. Téměř všechny děti sahaly po pomáhající loutce. Tím daly najevo, koho považují za „dobrého“ a „špatného“, a ukázaly tak vrozenou formu morálního úsudku.

Pokud jste se někdy starali o malé dítě a připadalo vám to náročné, možná vás překvapí, že i velmi malé děti dokážou druhé podporovat.

Miminka reagují na bolest druhých už několik dní po narození. Když jedno miminko uslyší pláč jiného, začne často plakat také – a nejde jen o reakci na hlasitý zvuk. Experimenty ukázaly, že miminka pláčou výrazně méně, když slyší náhodný počítačem generovaný zvuk o stejné hlasitosti jako pláč jiného dítěte. Méně pláčou také při poslechu záznamu vlastního pláče. To ukazuje, že jejich reakci vyvolává právě utrpení druhého člověka.

Malé děti se také snaží ostatní utěšit – i když to ne vždy funguje. Vývojová psycholožka Carolyn Zahn-Waxler zjistila, že malé děti, které viděly, jak někdo předstírá bolest – například matka, která si bouchne do kolena – reagovaly tím, že se ji snažily uklidnit. Podle výzkumníků jde o evolučně vyvinutou vrozenou schopnost, protože podobné chování pozorujeme i u našich primátních příbuzných. Primatolog Frans de Waal popisuje, jak si šimpanzi obtočí ruku kolem napadeného jedince, hladí ho nebo se o něj jinak starají.

Je samozřejmé, že batolata ještě zdaleka neovládají umění druhé utěšovat. Někdy je jejich instinktivní reakcí na bolest druhých spíše uklidnit sebe sama – protože pohled na cizí utrpení je sám o sobě zarmucuje.

Malé děti se také snaží být skutečně nápomocné, i když je o to nikdo výslovně nepožádá. Uvažujme experiment psychologů Felixe Warnekena a Michaela Tomasella: batole je v místnosti se svou matkou. Vstoupí dospělý s plnýma rukama a snaží se otevřít skříň; nikdo se na dítě nedívá ani ho nevyzývá k pomoci. Přesto přibližně polovina dětí spontánně vstane a dospělému dveře otevře. To naznačuje, že i velmi malé děti mají přirozenou tendenci pomáhat.

Můžeme tedy říci, že i miminka a malé děti vykazují určitý druh morálního chování.