Jeden z nás

Dne 22. července 2011 šokoval Anders Behring Breivik svět, když na norském území provedl nejsmrtelnější útok od konce druhé světové války. Jeho dva teroristické činy byly zaměřeny na civilní obyvatelstvo, vládu a letní tábor Mládežnické odborové ligy na ostrově Utøya; celkem zabil 77 lidí. Při zatčení, kterému se nijak nebránil, neprojevil žádnou lítost.

V tomto shrnutí se seznámíte se životem jednoho z nejhorších evropských teroristů – od jeho nestabilního dětství, přes to, jak se stal posedlým pravicovým extremismem, až po to, jak nakonec obdržel maximální trest za své zločiny. Dozvíte se také, jak si Breivik dokázal znepřátelit všechny kolem sebe, jak přešel od hraní počítačových her k pohlcení krajně pravicovými ideologiemi a jak ve svém manifestu obhajoval teroristický útok.

V roce 2011 šokoval Anders Behring Breivik svět. Během jediného dne zabil 77 lidí – šlo o nejhorší teroristický útok v dějinách Norska. Proč by někdo něco takového udělal? Mnozí hledali odpověď v analýze Breivikova dětství.

Breivikovy rané roky byly poznamenány nestabilitou a dysfunkčním rodinným prostředím. Když se v roce 1979 narodil, jeho rodiče Jens a Wenche Breivikovi byli spolu teprve rok. Když bylo chlapci šest měsíců, jeho otec byl jmenován poradcem norského velvyslanectví v Londýně a mladá rodina se z Osla přestěhovala do britské metropole. Zatímco byl manžel zaneprázdněn prací, Wenche většinou zůstávala doma. Měla pocit, že Jens má zájem jen o dokonale upravenou manželku, která udrží domácnost bez smítka prachu.

Po šesti měsících pocitů nedocenění a osamělosti se Wenche rozhodla pro rozvod a s ročním synem se vrátila zpět do Osla. Když byly Breivikovi čtyři roky, jeho matka už se necítila schopná se o něj a jeho mladší sestru postarat. Požádala proto o částečné svěření dětí do péče a rodinu posuzovali psychologové.

Odborníci dospěli k závěru, že celou rodinu „ovlivňuje matčina špatná psychická funkce“ a doporučili, aby byl Anders z rodiny odebrán. Poznamenali, že „matku chlapec neustále provokuje a ona je uvězněna v ambivalentních postojích, což mu znemožňuje vyvíjet se podle vlastních potřeb“. Přesto rodina na toto doporučení nereagovala. Určený sociální pracovník, který rodinu navštěvoval doma, dospěl k závěru, že podmínky nejsou natolik nepříznivé, aby bylo možné Anderse odebrat, a Wenche si péči o syna udržela.

Breivik vyrostl v plachého, ale výbušného chlapce; už v předškolním věku měl potíže najít si kamarády. V pozdějších letech školní docházky však nepatřil k neoblíbeným. Našel si své místo ve světě graffiti.

V roce 1992 nastoupil na střední školu a přestoupil do nové školy. Tam si našel tři blízké přátele a zcela nový koníček: tagování. Společně často vyráželi nakupovat spreje a čtveřice si postupně získala jistou proslulost. Policie je dvakrát přistihla, ale nikdy neprozradili identity ostatních lidí z graffiti scény, a právě tím si Breivikova parta vysloužila respekt vrstevníků.

Kvůli nedostatku empatie se však Breivik brzy ocitl ze scény vyloučen. V tagerské komunitě se nováčkům říkalo „hračky“, zatímco nejlepší tvůrci tagů byli označováni jako „králové“ – titul, po kterém toužil každý, a Breivik obzvlášť. Nepsané pravidlo zakazovalo „hračkám“ přestříkávat tag krále. Breivik ale udělal přesně to a zpráva o tomto projevu zloby se rychle rozšířila. Ztratil respekt, který si získal jak v tagerské scéně, tak ve škole. Jeho chování z něj udělalo outsidera.

„Anders býval součástí party, ale pak si udělal nepřátele ze všech,“ napsali o něm spolužáci do školní ročenky. Při pozdějším pokusu doplnit zásoby sprejů byl Breivik potřetí chycen policií. Otec s ním měl do té doby alespoň občasný kontakt, po tomto třetím zatčení mu však jasně sdělil, že s ním už nechce mít nic společného. Breivik svého otce už nikdy neviděl.