Jazykový instinkt

Proč si svou mateřštinu osvojíme tak samozřejmě, zatímco učení cizím jazykům v dospělosti často připomíná bušení hlavou do zdi? A proč jsme – navzdory běžným zmatkům a nedorozuměním – v komunikaci tak zruční a zvládáme ji téměř bez námahy? Odpovědi na tyto otázky spočívají v povaze jazyka a v naší vrozené schopnosti komunikovat slovy – v jazykovém instinktu.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak je jazyk strukturován a proč jsou lidé mimořádně dobří v jeho osvojování. Seznámíte se také se základy neurovědy, která stojí za našimi pozoruhodnými jazykovými schopnostmi. Zjistíte mimo jiné, jak děti používají gramatická pravidla, která je nikdo výslovně neučil; jak dokážete intuitivně odlišit jedno „wug“ od dvou „wugs“; a proč má Siri tak velké potíže pochopit, co jste právě řekli.

Zkuste se na chvíli zamyslet nad tím, jak snadno převádíte myšlenky ve své hlavě do smysluplných vět. Odkud se tato dovednost bere? Mnoho lidí se domnívá, že gramatiku se učíme až ve škole, ale naše znalost gramatických struktur sahá ještě před okamžik našeho narození.

Velmi malé děti mají vrozené porozumění gramatické stavbě jazyka, které nemohly získat pouhým napodobováním. Myšlenku, že gramatická pravidla jsou do mozku zakódována, poprvé systematicky formuloval slavný lingvista Noam Chomsky ve své teorii univerzální gramatiky. Podle Chomského se děti neučí mluvit tím, že by mechanicky přebíraly jazyk svých rodičů či jiných dospělých, ale tím, že využívají své vrozené gramatické schopnosti.

Z toho Chomsky vyvozuje, že všechny jazyky sdílejí stejnou základní strukturu. Jedním z jeho hlavních argumentů je takzvaná „chudoba podnětu“: děti rozumějí strukturám sloves a podstatných jmen, které v takové podobě nikdy slyšet nemohly.

Například: chcete-li převést větu „jednorožec je na zahradě“ na otázku, stačí přesunout slovo „je“ na začátek: „Je jednorožec na zahradě?“ U věty „jednorožec, který jí květinu, je na zahradě“ však nemůžete jednoduše přesunout první „je“, které se objeví. Aby vznikla gramaticky správná otázka, musíte přesunout až to druhé: „Je jednorožec, který jí květinu, na zahradě?“

Chomsky správně tvrdil, že děti nikdy neudělají chybu, že by při tvoření otázky u druhé, složitější věty použily stejnou jednoduchou strategii jako u té první. V následných experimentech se ukázalo, že žádné dítě nepřesunulo špatné „je“, a to ani u vět, které předtím nikdy neslyšelo.

Podobné závěry vyplývají i ze studií neslyšících dětí. Ty ve svém znakování používají správnou gramatiku, aniž by ji kdy formálně studovaly. Psychologové například zkoumali neslyšícího chlapce Simona, jehož dva neslyšící rodiče se naučili znakový jazyk až v dospělosti a dělali v něm řadu gramatických chyb. Simon však stejné chyby nedělal, přestože byl vystaven výhradně jejich nedokonalému stylu znakování. Jediné rozumné vysvětlení je, že měl vrozené gramatické znalosti, které mu bránily přebírat chyby svých rodičů.

Navzdory své popularitě nemá takzvaná jazyková relativita – tedy myšlenka, že struktura našeho jazyka ovlivňuje způsob, jakým vnímáme a chápeme svět – pevný vědecký základ. Jazyková relativita je známá také jako Whorfova hypotéza podle lingvisty Benjamina Whorfa.

Whorf byl amatérský badatel domorodých amerických jazyků a tvrdil mimo jiné, že původní obyvatelé Ameriky vidí svět jinak kvůli struktuře a slovní zásobě svého jazyka. Například výraz „kapající pramen“ se v jednom apačském dialektu doslovně překládá jako „bělost se pohybuje dolů“. Podle Whorfa tento rozdíl naznačuje, že Apačové nevnímají svět v pojmech jednotlivých objektů a akcí.

Jiní psycholingvisté však rychle upozornili, že Whorf Apače nikdy systematicky nestudoval. Ve skutečnosti ani není jisté, zda se s některým z nich vůbec osobně setkal. Navíc překládal věty tak, aby působily mnohem mystičtěji, než ve skutečnosti byly. Podobné „mystické“ překlady bychom přitom mohli vytvořit v jakémkoli jazyce. Například větu „on vstupuje“ lze snadno přepsat do podoby „osamělá mužnost, nohatost postupuje“ – a rázem zní záhadně.

Často se také tvrdí, že lidé vnímají barvy odlišně podle toho, jaký je jejich mateřský jazyk. Některé kultury mají například pouze dvě základní barvová slova: „černá“ (pro tmavé odstíny) a „bílá“ (pro světlé odstíny). Znamená to, že vidí jen dvě barvy? Sotva. Bylo by absurdní myslet si, že jazyk může nějak zasahovat do očí a měnit jejich fyziologii.

Přesto víra v jazykovou relativitu přetrvává, často díky městským mýtům. Typickým příkladem je takzvaný „velký eskymácký slovníkový podvod“. Podle populárního přesvědčení mají Eskymáci mnohem více slov pro sníh než angličtina. Odborníci však uvádějí, že jich je zhruba dvanáct – což není nijak dramaticky více než počet anglických výrazů jako snow, sleet, slush, hail a podobně.