Jak žít dobrý život

Máte nějakou životní filozofii? Může to znít jako nezvykle velká otázka. Přemýšlejí o ní ale lidé už tisíce let. Nejde jen o to, odpovědět si na otázku „Proč jsme tady?“ – potřebujeme také vědět, co bychom měli dělat s časem, který máme.

Životem se dá procházet i tak, že o tom příliš nepřemýšlíme. Zamýšlení nad vlastní životní filozofií ale může být nesmírně obohacující. Můžete se vydat na cestu objevování mnoha různých myšlenek, které v průběhu staletí formulovali někteří z největších myslitelů lidstva.

Od posvátných po sekulární tradice, od Východu po Západ a od starověku po současnost – tyto texty představují 15 kontrastních, a přitom se často vzájemně doplňujících přístupů k životu, jak je vykládají odborníci na dané oblasti.

V tomto shrnutí se dozvíte, proč se konfuciáni neshodnou s buddhisty, jak vám stoicismus pomůže zůstat klidní i tehdy, když nemáte věci pod kontrolou, a co měl Jean‑Paul Sartre na mysli, když řekl, že jsme „odsouzeni ke svobodě“.

V březnu roku 2000 měl odborník na buddhismus Owen Flanagan to štěstí, že se vysoko v Himálaji ocitl v přítomnosti dalajlámy. Chtěl této příležitosti využít, a tak se významného tibetského buddhistického vůdce zeptal na etiku zabití člověka. Měl by někdo zavraždit Hitlera nebo podobně zlovolnou postavu v době, kdy se právě dostává k moci?

Dalajláma se poradil se svými duchovními rádci. Trvalo několik minut, než dospěli k závěru. Jaká byla odpověď? Zabít takového člověka může být etické. Dalajláma však dodal varování: „Ale nezlobte se.“

Klíčové poselství je: starobylá východní filozofie buddhismu klade etiku nade vše.

Etika je v buddhismu základním principem. Jedním z hlavních cílů buddhisty je v životě minimalizovat celkovou bolest a utrpení – a ideálně maximalizovat štěstí. To může zahrnovat i činy, které se na první pohled jeví jako špatné, například zabití Hitlera. Pokud jednáte v pravém duchu, bez hněvu a osobní zášti, stále jednáte eticky. Jednáte ze soucitu ve snaze snížit množství utrpení ve světě jako celku.

Buddha, známý také jako Siddhártha Gautama, žil v šestém století před naším letopočtem. Buddhismus rozvinul jako kontrast k indické bráhmanské tradici, která předcházela hinduismu. Bráhmani věřili, že všechny živé bytosti jsou uvězněny v cyklu zrození a smrti. Po smrti se trvalá podstata bytosti, takzvaný átman, přenáší do jiné bytosti. Z tohoto cyklu se podle nich mohli vysvobodit jen vysoce postavení bráhmani.

Buddha však myšlenku átmanu odmítl – tvrdil, že žádnou takovou trvalou podstatu nemáme. Všechno je pomíjivé. Místo usilování o vysvobození nějaké „podstaty“ do vesmíru učí buddhismus, že bychom měli usilovat o dosažení nirvány, tedy vysvobození, tím, že budeme žít dobrý, nesobecký a etický život.

Je dobré si všimnout, že buddhismus vám může pomoci dosáhnout určitého vnitřního klidu – ale to není jeho skutečný cíl. Buddhismus není o vás. Je o dobru, které můžete vykonat pro svět jako celek.

Právě jsme viděli, že buddhismus není zaměřený na jednotlivce, ale na širší celek. Neztrácí tím však ze zřetele konkrétní realitu lidského života? Někteří následovníci Konfucia tvrdí, že ano.

Podle nich je nezaměřovat se na sebe podobné, jako zavřít oči, abyste neviděli vlastní nos. To, že ho nevidíte, přece neznamená, že tam není. Pro konfuciány není dobrý život o popírání sebe sama, ale o uznání sebe sama jako součásti vztahů, které nás všechny definují.

Další starověká východní filozofie, taoismus (často psaný také jako daoismus), rovněž přijímá naše místo ve světě, ale klade důraz na jednání v souladu s přírodou.

Klíčové poselství je: konfucianismus se soustředí na vztahy, zatímco taoismus nás učí jednat v souladu s přirozeným řádem světa.

Podle filosofa Bryana Van Nordena je pro konfucianismus zásadní, že nemůžeme existovat nezávisle na ostatních. Ostatně už jen naši rodiče jsou jediným důvodem, proč vůbec existujeme. Chceme‑li tedy žít dobře, musíme pečovat o své vztahy.

Ve skutečnosti jsme provázáni se všemi kolem nás. Konfuciánský filozof Wang Jang‑ming poukazoval na to, že každý člověk by přirozeně cítil starost o dítě v nebezpečí. Podobně bychom cítili soucit se zvířetem v podobné situaci, nebo dokonce se stromem. Tento soucit vychází z vědomí, že jsme všichni hluboce propojeni.

Taoismus tento pocit propojenosti sdílí, ale klade větší důraz na přírodu. Přijímá věci takové, jaké jsou, a nedovoluje, aby emoce zatemnily úsudek. Někteří lidé si myslí, že taoismus je jen o pobytu v přírodě, ale je v něm víc. Náš vztah k přírodě může symbolizovat výzvy, kterým v životě čelíme.

Jedna stará pověst například vypráví, jak taoista Ta‑jü reagoval na blížící se povodeň. Místo toho, aby stavěl obranné hráze, vyhloubil v krajině nové kanály a využil přirozený tok vody k zavlažování. Tím, že situaci pochopil a přijal, ji dokázal i ovládnout.

Současným příkladem taoistického přístupu je to, co profesorka Robin R. Wang nazývá „mentalitou realitního makléře“. Realitní makléř může pracovat třeba pro třicet klientů najednou a ví, že jen pár z nich od něj skutečně něco koupí. Místo aby se frustroval nízkou úspěšností, učí se neupínat se k žádnému konkrétnímu klientovi a klidně přijímá realitu své profese.

Jinými slovy, cesta k úspěchu nebývá přímá. Taoismus nás učí přijímat všechny klikaté odbočky, na které na ní narazíme.