Jak se rozejít se svým telefonem

Když jedete autobusem, čekáte v ordinaci lékaře nebo jen tak kráčíte po ulici, saháte automaticky po telefonu? Může se to zdát nevinné, ale pravda je, že všechen ten čas strávený zíráním do obrazovky vám neprospívá.

Nejde jen o to, že vás neustálé používání chytrého telefonu odpojuje od toho, co se děje kolem vás. Závažnější je, že tyto telefony jsou návykové – a jsou tak navržené záměrně. Krátké používání telefonu je v pořádku, ale pokud mu dovolíte, aby vám postupně zabíral víc a víc času, může to mít nepříjemné následky.

Tyto kapitoly vám přiblíží základní psychologii a vědecké poznatky o závislosti na telefonech. Díky nim se naučíte, jak si vybudovat zdravější vztah ke svému telefonu – a k technologiím obecně. Nejde o moralizující kritiku, ale o praktického průvodce, který nabízí rozumné rady, jak se se svým telefonem „rozejít“ nebo s ním alespoň navázat vyváženější vztah. A co víc – jakmile se rozhodnete, ukážeme vám, jak co nejlépe využít všechen volný čas, který se vám tím uvolní.

V těchto kapitolách se mimo jiné dozvíte:

• jak život lovců a sběračů formoval naše dnešní návyky při používání telefonu,
• jak spolu souvisí rozptýlení a špatná paměť,
• a jaký hormon řídí naše spánkové cykly.

Rozhlédněte se kolem sebe. V hromadné dopravě, v restauracích, na ulici – kamkoli se podíváte, pravděpodobně uvidíte lidi, včetně dětí, přilepené k obrazovkám telefonů.

Nejde jen o dojem. Data mluví jasně. Podle průzkumu společnosti Deloitte z roku 2016 provedeného ve Spojených státech zkontroluje průměrný Američan svůj telefon 47krát denně. Ve věkové skupině 18 až 24 let toto číslo vystřelí na ohromujících 82 kontrol denně.

Co to znamená v přepočtu na čas, ukázal výzkum zveřejněný v roce 2015 na serveru hackernoon.com: Američané tráví se svými telefony v průměru čtyři hodiny denně. To je 28 hodin týdně – v podstatě druhé, docela vytížené, částečné zaměstnání.

Jak ale poznat, jestli jste závislí? Existuje jednoduchý test, který si můžete udělat sami: Smartphone Compulsion Test. Najdete ho online, jeho autorem je dr. David Greenfield z University of Connecticut.

Některé z klíčových otázek zní například:

• Strávíte občas s telefonem víc času, než jste původně zamýšleli?
• Bezmyšlenkovitě v něm „brouzdáte“, aniž byste měli konkrétní cíl?
• Zjišťujete, že víc komunikujete s lidmi přes telefon než tváří v tvář?
• Máte telefon zapnutý a u sebe v posteli?
• Přerušujete často to, co právě děláte, jen abyste zareagovali na něco v telefonu?

Pokud na podobné otázky odpovídáte „ano“, je pravděpodobné, že máte k telefonu závislý vztah. Nejste v tom ale sami. Podívejme se blíž na to, proč je neustálé kontrolování telefonu skutečnou formou závislosti a co to pro vás znamená.

Jestli existuje typ vědeckého experimentu, který se neustále vrací v populární představivosti, jsou to pokusy, v nichž vědci nějakým způsobem ovlivňují chování potkanů. Tradičně jsou vystavováni buď odměně v podobě jídla, nebo trestu v podobě elektrických šoků, aby se určité chování posílilo či potlačilo.

Takové experimenty stojí na působení hormonu v mozku, který se nazývá dopamin. A jak asi tušíte, lidé na něj reagují úplně stejně.

Jak to funguje? Když se uvolní dopamin, naváže se na receptory slasti v mozku a my pocítíme uspokojení. Pokud nějaká činnost opakovaně spouští uvolňování dopaminu, začneme si ji s tímto příjemným pocitem spojovat a vyhledáváme ji častěji.

Tento „dopaminový náraz“ měl pro člověka zásadní význam v době, kdy jsme byli lovci a sběrači. Motivoval nás znovu a znovu vyrazit za potravou a na lov; jídlo pak bylo odměnou, která přinesla další dávku dopaminu.

Nevýhoda dopaminu je ale zřejmá: může stát i za nežádoucími závislostmi a nutkavým chováním. Ti, kdo rozumějí vědě, ho mohou využít ve svůj prospěch. Stačí se podívat, jak jsou navržené sociální sítě.

Příkladem může být Ramsay Brown, zakladatel start-upu Dopamine Labs, který vytváří algoritmy pro aplikace sociálních médií. Každý algoritmus je navržen tak, aby u konkrétního uživatele vyvolával uvolňování dopaminu. Díky tomu u aplikace vydrží déle a častěji se k ní vrací.

Například algoritmus shromažďuje „lajky“ a zprávy od ostatních uživatelů, ale neuvolňuje je v reálném čase. Místo toho sleduje vzorce chování konkrétního uživatele a „ví“, kdy se pravděpodobně chystá aplikaci opustit. V tu chvíli na něj „vysype“ nashromážděné lajky a zprávy. Tato odezva spustí v mozku uživatele uvolnění dopaminu – a ten u aplikace zůstává. Postupně si na tento cyklus zvykne a stává se závislým.