Jak nedržet diety

Pokud jste se někdy rozhodli držet dietu, víte, jak matoucí to může být. Možností je nepřeberně. Máte zkusit nízkosacharidovou dietu? Nízkotučnou? Paleo? South Beach? Středomořskou? Nabídka je širší než v kdejakém rozvozu jídla.

Ještě horší je, že je těžké vědět, komu věřit. Nízkotučné a vysokotučné diety nemohou mít pravdu zároveň, to je jasné. Co každý, kdo to s hubnutím myslí vážně, skutečně potřebuje, je průvodce postavený na důkazech, ne na dojmech. A právě k tomu slouží tyto úryvky.

Pokračujte ve čtení a zjistíte, že nepotřebujete módní trendy, extrémní přístupy ani neudržitelné počítání každého sousta. Stačí odfiltrovat nesmysly, které z nás dělají obézní, a vrátit se k „normální“ lidské stravě – takové, jakou jsme jedli po tisíciletí. K tomu, co naši předkové konzumovali, než se z vysoce zpracovaných, přeslazených a přetučnělých potravin stala norma – což je záležitost posledních zhruba padesáti let.

V tomto shrnutí se dozvíte mimo jiné:

• jak vláknina funguje jako jakýsi slevový kupon na kalorie,
• proč je obezita normální reakcí na nenormální prostředí,
• a jak vám pravidelná konzumace fazolí pomůže jíst méně u dalších jídel.

Začněme jedním znepokojivým faktem. Před sto lety byl obézní zhruba jeden člověk z třiceti. Dnes? Jeden ze tří. Ve Spojených státech má 71 procent dospělých nadváhu a 40 procent je obézních. Nadváha se stala novým normálem.

Proč k tomu došlo? Proč tolik lidí přibralo? Abychom to pochopili, musíme se podívat hodně daleko do minulosti.

Klíčové sdělení: obezita je normální tělesná reakce na nenormální situaci – na trvalou hojnost vysoce kalorických, průmyslově zpracovaných potravin.

Lidé se narodili proto, aby jedli. Většinu naší historie jsme žili v režimu přežití. Jídlo bylo vzácné a jeho dostupnost nepředvídatelná. Když jste na něj narazili, snědli jste ho. A cíleně jste vyhledávali potraviny bohaté na energii.

Představme si, že naši předkové nasbírali za hodinu libru (asi půl kila) potravy o energetické hodnotě 250 kalorií. Potřebovali by až deset hodin, aby pokryli denní potřebu. Kdyby ale našli libru jídla s 500 kaloriemi, měli by hotovo za polovinu času. Výsledek? Pět hodin navíc na jiné činnosti – třeba na malování po stěnách jeskyní.

Lidé se proto vyvinuli s evolučním sklonem jíst a ukládat kalorie kdykoli je to možné. A zároveň s vrozeným citem pro energetickou vydatnost potravin – a preferencí těch nejvydatnějších. Tenhle vnitřní „kalorický kompas“ máme dodnes.

Po čem skutečně toužíte? Po salátu? Po okurce? Nebo spíš po tučných, sytých, sladkých a škrobových jídlech nabitých kaloriemi? Studie s malými dětmi ukazují, že jejich preference úzce souvisejí s kalorickou hustotou. Dají přednost banánu před lesními plody a dokonce bramborám před sladkými broskvemi – nemusí chutnat lépe, ale mají víc energie.

To, co bylo po tisíciletí nutností, je dnes problém. Naše biologie je stále nastavená na nedostatek, ale žijeme v zemi hojnosti. Banány s přibližně 400 kaloriemi na libru už dávno nejsou na vrcholu kalorické škály. Čokoláda, sýry, slanina a další průmyslově zpracované výrobky mohou obsahovat i několik tisíc kalorií na libru.

Zatímco rozdíl mezi banánem a salátem vnímáme intuitivně, na horním konci škály už naše vnímání selhává. Není divu – sušenky s čokoládovými kousky nebo zapečený sýr opravdu nepatřily do jídelníčku našich předků.

Realita je taková, že přibírání na váze není nic neobvyklého ani neočekávaného. Tělo s nadváhou dělá přesně to, k čemu ho příroda „naprogramovala“, když se setká s trvalým nadbytkem kalorií. A dnes jsme tomuto nadbytku vystaveni víc než kdykoli dřív.

Míra obezity za posledních sto let vzrostla – ale ne plynule a pozvolna. V sedmdesátých letech se stalo něco zvláštního. Křivka obezity náhle vystřelila vzhůru, a to nejen ve Spojených státech, ale i v dalších bohatých zemích.

Proč? Potravinářský a nápojový průmysl by byl rád, kdybychom věřili, že je to tím, že se méně hýbeme. Generální ředitel PepsiCo kdysi prohlásil: „Kdyby všichni spotřebitelé cvičili, obezita by neexistovala.“ To ale jednoduše neodpovídá realitě.

Podrobné přehledy vědecké literatury jsou jednoznačné: pro vznik obezity je mnohem důležitější příjem kalorií než nedostatek pohybu.

Co se tedy v sedmdesátých letech změnilo?

Klíčové sdělení této kapitoly: moderní potravinářský průmysl nám dodává víc kalorií, než potřebujeme.

Vraťme se do šedesátých let, kdy se většina jídel připravovala doma. Od sedmdesátých let ale technologický pokrok ve výrobě, konzervaci a balení umožnil velkým firmám snadno vyrábět a distribuovat hotová jídla.

Vezměme si jako příklad Twinkie. Jistě, pokud byste chtěli, mohli byste si doma upéct malý piškotový dortík plněný krémem – ale pravděpodobně byste to nedělali příliš často. Průmyslová revoluce v potravinářství v sedmdesátých letech však znamenala, že Twinkie byl k dostání za pár drobných prakticky kdykoli a kdekoli.

Od té doby jsme obklopeni „CRAPem“ – tedy kaloricky bohatými, vysoce zpracovanými potravinami (z anglického Calorie-Rich And Processed). Potravinářské firmy jednoduše vyrábějí mnohem víc kalorií. A my je sníme – výsledkem je přibírání na váze.

Na přelomu tisíciletí vyráběly Spojené státy zhruba 3 900 kalorií denně na jednoho obyvatele. Velkou část problému tvoří to, že zdravé produkty, jako jsou konzervované fazole nebo rajčatový protlak, nejsou pro velké firmy příliš výnosné. Zato zpracované „produkty s přidanou hodnotou“, jako jsou bramborové chipsy, jsou extrémně ziskové.

Společnost Frito-Lay, dceřiná firma PepsiCo, se například chlubí tím, že její výrobky tvoří asi 1 procento tržeb supermarketu, ale až 10 procent jeho zisku. Dnes generují vysoce zpracované potraviny roční tržby přes dva biliony dolarů.

Výrobci „CRAPu“ rádi tvrdí, že příčiny epidemie obezity jsou složité. Ve skutečnosti ale nejde o nic záhadného. Hlavní příčinou je naše strava. Dnes jíme v průměru asi o 500 kalorií denně víc než dřív – a odpovídajícím způsobem přibíráme.

V dalších kapitolách se podíváme na to, jak tenhle znepokojivý trend zvrátit.