Jak na štěstí

Opravdu svět potřebuje další příručku o štěstí? Knih, podcastů a časopiseckých článků na tohle téma už existuje ohromné množství. Bohužel většina z nich pochází od samozvaných guruů štěstí, nikoli od skutečných vědců. Výsledkem bývá směs volně interpretovaných akademických studií, lidové moudrosti, anekdot, osobních teorií a čistých spekulací.

Nemusí to tak ale být. V posledním desetiletí se v sociální psychologii nahromadilo velké množství výzkumů o tom, co skutečně můžeme dělat pro zvýšení své spokojenosti. Mnohé z těchto poznatků dosud nebyly široké veřejnosti srozumitelně představeny – až doteď.

V tomto shrnutí najdete něco, co na trhu osobního rozvoje citelně chybí: příručku ke štěstí, která je plně založená na vědeckých poznatcích. Při čtení se dozvíte, proč získání předmětu své touhy není tak skvělé, jak se zdá; proč vaše geny nejsou vaším nevyhnutelným osudem, pokud jde o štěstí; a také proč může být někdy méně aktivit prospěšnější než více.

Kdybyste mohli změnit jednu věc ve svém životě, co by to bylo? Novou práci, vztah nebo místo, kde žijete? Více času, peněz, zdraví nebo krásy? Většina z nás o něčem takovém sní – o nějaké změně v osobních okolnostech, o níž si představujeme, že by nám udělala život mnohem lepší než teď. Neustále si říkáme: „Kdyby se mi stalo to a to, pak bych byl šťastný.“

Podle vědeckého výzkumu jsou ale tyto představy většinou právě jen tím – představami. Klíčové poselství zní: Naše osobní okolnosti ovlivňují naše štěstí mnohem méně, než si myslíme.

Souhrnná data z řady studií ukazují, že osobní okolnosti vysvětlují jen asi 10 procent rozdílů v úrovni štěstí mezi lidmi. Jinými slovy, pokud je jeden člověk šťastnější než druhý, pouze zhruba desetinu tohoto rozdílu lze připsat náhodným detailům jejich života, jako je příjem nebo rodinný stav.

To se může zdát protiintuitivní. Vždyť většina z nás by přece zažila velký nárůst štěstí, kdybychom se vzali, zbohatli nebo prožili nějakou jinou významnou pozitivní změnu v našich okolnostech – nebo ne? Ano, zažili – ale tento nárůst by velmi pravděpodobně nebyl dlouhodobý.

Důvodem je jev zvaný hedonická adaptace. Ukazuje se, že lidé mají neuvěřitelný talent rychle si zvykat na změny ve svém životě. Vzpomeňte si, jak se cítíte, když si koupíte nový, lesklý gadget. Zpočátku jste nadšení – ale pak novost vyprchá, potěšení se vytratí a vy se vrátíte k pocitům, které jste měli předtím.

Výzkum ukazuje, že podobně to vypadá, když se lidé ožení nebo zbohatnou. Jedna studie zjistila, že páry po svatbě zaznamenaly nárůst štěstí, ale ten trval jen dva roky. Jiná studie ukázala, že výherci loterie zažívali zvýšené štěstí ještě kratší dobu – přibližně rok.

Nic z toho ale neznamená, že okolnosti nemají na naše dlouhodobé štěstí vůbec žádný vliv. Třetí studie například zjistila, že manželské páry uváděly, že jsou „velmi šťastné“, v o něco vyšším podílu než lidé žijící sami. Rozdíl byl však překvapivě malý: 25 oproti 21 procentům – tedy pouhé čtyři procentní body.

Pokud je rozdíl tak malý u něčeho tak zásadního a významného, jako je manželství, kolik štěstí vám asi v dlouhodobém horizontu přinese nová práce nebo nový dům?

Dobře – naše osobní okolnosti tedy vysvětlují jen asi 10 procent našeho štěstí. Nabízí se zřejmá otázka: Co tvoří zbývajících 90 procent?

Hned můžeme vyloučit vliv celé řady dalších faktorů – nejen příjem a rodinný stav, ale také povolání, atraktivitu, zdraví, pohlaví, etnický původ, věk, náboženství, místo narození či vyrůstání a dokonce i významné životní zkušenosti, jako je popularita nebo šikana ve škole. Všechny tyto věci autor řadí do kategorie „okolnosti“ – a ty už jsou zahrnuté v oněch 10 procentech.

Pokud chceme najít „chybějících“ 90 procent, musíme se podívat jinam. Začněme genetikou. Klíčové poselství zní: Naše geny hrají v našem štěstí velkou roli, ale jsou jen částí rovnice.

Určitě znáte lidi, kteří jsou téměř vždy veselí, i když čelí nepřízni osudu. A naopak i ty, kteří jsou skoro pořád skleslí, přestože mají objektivně dobrý život. Přiznejme si to: někteří z nás jako by byli od přírody naladěni k většímu štěstí než jiní. Pokud je to pravda, naznačuje to, že část našeho štěstí má genetický základ.

Existují pro to ale vědecké důkazy? Aby na tuto otázku odpověděli, obrátili se vědci k zajímavému zdroji dat: ke studiím dvojčat, která vyrůstala buď ve stejné rodině, nebo byla po narození oddělena.

Porovnáním jednovaječných a dvojvaječných dvojčat mohou vědci sledovat, jak moc se liší úroveň štěstí u lidí, kteří sdílejí všechny geny (jednovaječná dvojčata), oproti těm, kteří sdílejí jen polovinu genů (dvojvaječná dvojčata. A porovnáním dvojčat, která vyrůstala spolu, s těmi, která vyrůstala odděleně, mohou zároveň zohlednit rozdíly v jejich životních okolnostech.

Jednovaječná dvojčata oddělená po narození mohou mít velmi odlišné dětství – jedno může vyrůstat v chudobě, druhé v bohatství. Čím podobnější je jejich úroveň štěstí navzdory těmto rozdílům, tím silněji můžeme usuzovat, že jejich štěstí souvisí s geny.

Ukazuje se, že jednovaječná dvojčata oddělená po narození mají tendenci vykazovat poměrně podobnou úroveň štěstí – ale stále existuje značná variabilita, takže samotné geny to vysvětlit nedokážou. U dvojvaječných dvojčat se naopak neprokazuje žádná spolehlivá souvislost v úrovni štěstí, a to bez ohledu na to, zda vyrůstala spolu, nebo odděleně, přestože sdílejí část genetické výbavy.

To vše je další potvrzení, že naše geny nevyprávějí celý příběh.