Jak jazyk funguje

Říká se, že jazyk je jedním z hlavních rysů, které odlišují člověka od ostatních živočišných druhů. Žádný jiný tvor na Zemi nevytvořil tak propracovaný komunikační prostředek, jako je lidská řeč. Ale odkud se vzala? A jak se učíme přecházet od dětského žvatlání ke složitým větám, které dokážou popsat vše – od nejmenšího detailu až po nejabstraktnější myšlenky?

Když se nad tím zamyslíme, vyvstane i další otázka: proč je na světě tolik různých jazyků? Jazyk je pro náš život natolik zásadní, že je až překvapivé, jak málo o něm ve skutečnosti víme. Utváří nás jak jako společnost, tak jako jednotlivce. O člověku se dá jen z toho, jak mluví a píše, zjistit obrovské množství informací.

Tyto úryvky vám pomohou pochopit, co jazyk je, jak ho používáme a jak nás formuje. Zkoumají složitou strukturu lidského jazyka, kroky, jimiž všichni procházíme, když se učíme jazyk používat, a také to, jak se jazyk neustále proměňuje spolu se světem kolem nás.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč dospívající ne vždy rozumějí sportovním komentátorům, jak palmy pomohly lingvistům rekonstruovat prastarý jazyk a co můžeme dělat pro ochranu jazyků, které jsou na pokraji zániku.

Všechny tyto úryvky se týkají jazyka. Co ale tímto slovem vlastně myslíme? Co přesně je jazyk?

Pro většinu z nás může „jazyk“ znamenat mnoho různých věcí. Snažíme se číst náladu druhých pomocí „neverbální komunikace“. Učíme děti, aby nepoužívaly „ošklivá slova“. Když chceme vyjádřit souhlas s nějakým nápadem, někdy řekneme: „Teď mluvíš mojí řečí!“

Když však o jazyce mluví profesionální lingvisté, mají na mysli něco mnohem přesnějšího. Základní definice zní: jazyk je uspořádaný komunikační systém založený na produktivitě a dvojí artikulaci (dualita struktury).

Pojmy produktivita a dvojí artikulace jsou poměrně abstraktní a těžko si pod nimi něco konkrétního představit. Rozložme si je proto na jednodušší části a začněme produktivitou.

Produktivita znamená, že jazyk lze neustále rozvíjet a používat k vyjádření v zásadě nekonečného množství myšlenek. Představte si třeba, jak lze skládat věty. Teoreticky je možné vytvořit větu, která by pokračovala donekonečna – stačí stále přidávat spojku „a“. To je produktivita v praxi.

Nebo jiný příklad: můžeme brát základní stavební kameny jazyka – slova, slovní spojení a věty – a používat je k vytváření nových výrazů pro nové vynálezy a pojmy. Každý rok se do velkých světových slovníků oficiálně zařazují nová slova a obraty, například „traumatologie“ nebo „gigová ekonomika“. A každý den vytváříme jedinečné kombinace slov, když skládáme věty, jimiž vyjadřujeme své myšlenky, nápady a emoce. Většina těchto vět spojuje slova způsoby, jaké nikdy předtím neexistovaly – a už se nikdy přesně zopakovat nebudou. To je pozoruhodný rys lidského jazyka.

A co dvojí artikulace neboli dualita struktury? Ta znamená, že jazyk lze rozložit na menší stavební prvky. Všechny jazyky pracují se dvěma úrovněmi jednotek. První tvoří významové prvky – slova a jejich části. Druhou pak prvky zvukové – jednotlivé hlásky, které samy o sobě význam nemají, ale v kombinaci význam vytvářejí.

Vezměme si například písmena „G“, „E“ a „T“. Samostatně nic neznamenají. Jakmile je ale spojíme, vznikne slovo „get“, které už má jasný význam. To je dvojí artikulace v akci – a právě ta je pro lidský jazyk typická.

Komunikace, kterou pozorujeme u zvířat, dvojí artikulaci nemá. Pes nedokáže z několika štěknutí „poskládat“ slovo, natož větu.

To je tedy základní představa o tom, co jazyk je. V další části se podíváme na to, jak ho používáme ke komunikaci.

Teď už máme základní představu o tom, co jazyk je. Jak se ale projevuje? Jak ho používáme k vzájemné komunikaci?

Klíčová myšlenka této části je: jazyk vyjadřujeme především mluvením a psaním.

Začněme mluvenou podobou. Z různých forem jazyka se mluvení považuje za primární. Je to způsob komunikace, který překračuje všechny kulturní hranice – používají ho všechny lidské společnosti, ať jsou jakkoli odlehlé.

Mluvení je pro nás natolik důležité, že se lidské tělo v průběhu evoluce přizpůsobilo právě této činnosti. Naše uši a mozek jsou například „naladěny“ tak, aby dokázaly z okolního hluku vyčlenit a rozpoznat vzorce řeči.

Zajímavé je, že tato přizpůsobení mají i svou cenu. Hrtan je u člověka umístěn níže než u většiny ostatních savců. To nám usnadňuje artikulaci, ale zároveň nás to činí náchylnějšími k zalknutí jídlem.

A co psaní? Na rozdíl od mluvení není psaní – a v širším smyslu ani čtení – přirozeným procesem. Jde o dovednosti, které bylo nejprve nutné vynalézt a teprve poté se je učit. A protože jsou „umělé“, naše těla se jim nepřizpůsobila tak jako mluvení. Lidské oko se nevyvinulo speciálně pro zpracování psaného textu tak, jako se lidské ucho přizpůsobilo vnímání řeči.

Přestože je mluvení přirozenou formou jazyka, bylo historicky dlouho považováno za méněcenné. Po staletí se lingvisté i učenci dívali na každodenní mluvu jako na nedbalou a neuspořádanou. Psané slovo naopak působilo autoritativněji a stylověji. A protože psaný text přetrvává, byla kolem něj vybudována gramatická pravidla. Ta se pak přenesla i do oblasti mluveného jazyka a začala ovlivňovat, jak lidé mluví.

Uveďme si příklad z angličtiny: dříve bylo běžné, že lidé v běžné řeči vynechávali koncové „g“ ve slovech jako „walking“ a „talking“, takže zněla jako „walkin'“ a „talkin'“. Jak se však šířila gramotnost a více lidí si uvědomovalo, jak se tato slova píší, začalo se vynechávání „g“ vnímat jako znak nedostatečného vzdělání. Jinými slovy: pokud vaše mluva neodpovídala psané podobě, považovalo se to za „nesprávné“.

Dnes se mluvený a psaný jazyk chápou jako dvě rovnocenné, i když odlišné podoby. Každá z nich je předmětem samostatného odborného studia. Psaný jazyk je trvalý, vizuální a má tendenci být formálnější. Mluvený jazyk je naopak dynamický, často spontánní a více závislý na kontextu a situaci.