Jak funguje hudba

Mnoho rockových hvězd napsalo knihy o svých kariérách, ale dosud žádná z nich netvrdila, že vysvětlí, jak vlastně hudba funguje. Přesně o to se však tato kniha pokouší. Od psaní písní po produkci desek, od doby neandertálců až po nejnovější hity – nahlédnete do zákulisí světa hudby. Objevíte, proč zvuky dopravy ovlivňují, jak zpívají ptáci, a jak podobně naše hudba odráží prostředí, v němž vzniká. Dozvíte se také, proč se z některých klubů stanou živá hudební centra, zatímco jiné upadnou v zapomnění. A nakonec si přečtete o společenské moci hudby – mimo jiné o tom, jak může přispět ke snižování kriminality a pomáhat mladým lidem vymanit se z devastující chudoby.

Zkuste si vybavit skladbu, která na vás silně působí. Věříte, že vychází z jakéhosi „vnitřního místa“ v umělci? Pokud ano, nejste sami – většina lidí se domnívá, že hudba pramení z vnitřní emoce. Snadno si například představíme skladatele, kterého náhle přepadne inspirace a on horečně zapisuje už hotovou kompozici. Obvykle také předpokládáme, že hudební díla závisí výhradně na schopnostech svých tvůrců. Mnoho lidí si například myslí, že západní středověká hudba je harmonicky „jednoduchá“, protože skladatelé tehdy ještě neuměli používat složitější harmonie.

Tyto představy jsou ale mylné. Ve skutečnosti je to spíše naopak: vytváříme hudbu, která odpovídá kontextu, jenž máme k dispozici. Dlouhé tóny a pomalu se rozvíjející melodie znějí nádherně v gotických katedrálách obklopených kamennými stěnami, protože v takovém prostoru zvuk dlouho doznívá. Hudba, která se v těchto katedrálách hrála, musela být harmonicky „jednoduchá“, protože časté změny tónin by vedly k disonancím, když by se jednotlivé tóny v dozvuku překrývaly a narážely na sebe.

S příchodem nových technologií se pak objevily i nové způsoby zpěvu. Například nástup mikrofonu znamenal, že zpěváci už nepotřebovali obrovské plíce, aby „unesli“ svůj hlas přes celý sál. To umožnilo lidem jako Frank Sinatra nebo Bing Crosby radikálně změnit práci s hlasovou dynamikou a stát se průkopníky intimního zpívání „do mikrofonu“.

Fenomén přizpůsobování hudby okolnímu kontextu se však netýká jen lidí. Výzkumy ukazují, že zpěv různých zvířat se vyvinul tak, aby odpovídal jejich prostředí. V San Francisku například ptáci postupně zvýšili výšku svého zpěvu, aby byli slyšet přes zesílený hluk dopravy. A v posledních desetiletích velryby upravily své volání tak, aby se prosadilo nad rostoucím hlukem lodní dopravy.

V roce 1878 vznikla první hudební nahrávka, která hudbu poprvé osvobodila od jejího živého, bezprostředního kontextu. To zásadně ovlivnilo, jak se hudba vytváří i jak ji prožíváme. Jak se nahrávání stávalo běžnou praxí, měnil se způsob hry na nástroje i zpěvu.

Kapely například musely začít hrát v mnohem přesnějším tempu, protože kolísavé tempo bez „rozptylu“ v podobě vizuálního zážitku z koncertu působilo na nahrávce nepřesně. Hudebníci se proto museli naučit spoléhat na jakýsi vnitřní metronom. Běžnou se stala také technika vibrata – drobného kolísání výšky tónu, které často používají smyčcové nástroje nebo zpěváci. Vibrato částečně zakrývá přesnou intonaci a ve zpěvu bylo zpočátku považováno za jakýsi „podvod“. Protože však i ty nejmenší odchylky v tónu byly na nahrávce dobře slyšet, stalo se vibrato užitečným prostředkem, jak drobné chyby zamaskovat. Dnes jsme na vibrato natolik zvyklí, že ho bereme jako samozřejmost – klasická smyčcová hra nebo opera bez vibrata by nám pravděpodobně připadaly zvláštní.

Nahrávací technologie změnila i to, jak hudbu vnímáme. Americký skladatel John Philip Sousa byl k nahrané hudbě velmi kritický: obával se, že technologie nahradí skutečné lidi tvořící hudbu a že se hudební výraz i prožitek zredukují na pouhý matematický systém „otáčejících se věcí“, jako jsou megafony, kola a disky. Do jisté míry se jeho obavy naplnily: když dnes přemýšlíme o nějakém hudebním díle, většinou si vybavíme zvuk konkrétní nahrávky. Živé provedení téhož díla pak často vnímáme spíše jako interpretaci nahrané verze.

Filozof a hudební kritik 20. století Theodor W. Adorno měl naopak v jedné věci optimističtější pohled: domníval se, že odstranění vizuální složky živého vystoupení nám umožňuje hudbu poslouchat a hodnotit objektivněji.