Jak být stoikem

Otázka, jak žít, byla v dějinách zásadní pro každou kulturu, náboženství i společnost. Jak bychom měli čelit životním výzvám? Jaké chování a jednání je nejlepší vůči ostatním? A jak se postavit k největší výzvě: k vlastní smrti?

Stoicismus, filozofie zrozená ve starověku, nám má stále co říct o tom, jak žít dnes. Stoikové se zajímali o praktické stránky dobrého a ctnostného života – od toho, jak si vážit přátelství, až po zvládání každodenních frustrací.

V tomto shrnutí zjistíte, jak žít život založený na stoických principech, jak si ujasnit priority v tom, co je důležité a co můžete změnit, a jak se méně trápit věcmi, které jsou nedůležité a mimo vaši kontrolu. Získáte praktické rady od starověkých filozofů a uvidíte, jak vás mohou inspirovat konkrétní vzory chování.

V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč je moudrost nejdůležitější ctností,
• proč vám pohled na vlastní zkušenosti očima někoho jiného může pomoci činit rozumná rozhodnutí,
• a proč vám zdravý postoj ke smrti pomůže více si vážit vlastního života.

V průběhu dějin se náboženští vůdci, vědci i filozofové snažili odpovědět na otázku: jak můžeme žít dobrý život? Jak bychom měli zacházet s problémy, jak se chovat k přátelům a sousedům, jak reagovat na nepřízeň osudu a jak se připravit na smrt?

Jednou z filozofií, která na tyto otázky nabízí odpovědi, je stoicismus. Jmenuje se tak proto, že jeho první následovníci se scházeli pod Stoa Poikile, „malovaným portikem“, ve starověkých Athénách. Stoicismus vznikl v Athénách kolem roku 300 př. n. l. a postupně vzkvétal. V roce 155 př. n. l. se rozšířil do Říma, když byli přední stoikové vysláni jako poslové. V Římě se rozvinul natolik, že Marcus Aurelius, římský císař ve druhém století n. l., byl sám stoickým filozofem.

Stoicismus je však často špatně chápán. Když o někom řekneme, že je stoický, obvykle tím myslíme, že je pasivní, všechno snáší bez otázek a bez emocí. Ve skutečnosti ale stoicismus rozhodně není pasivní a nespočívá v potlačování emocí. Zajímá se o to, co můžeme dělat, abychom vedli dobrý život.

Stoicismus se opírá o tři disciplíny. Za prvé o disciplínu touhy – tedy o to, o co bychom měli a neměli usilovat. Za druhé o disciplínu jednání – jak bychom se měli chovat. A za třetí o disciplínu souhlasu – jak bychom měli reagovat na situace, které nás potkávají.

To může znít poněkud teoreticky. Pro starověké stoiky však byla filozofie výslovně praktická. Marcus Aurelius, císař‑filozof, napsal své nejznámější dílo, Hovory k sobě, jako osobního průvodce vlastním sebezlepšováním.

Jedním z nejvlivnějších stoických filozofů – a myslitelem, který nás bude v tomto shrnutí často provázet – byl Epiktétos. Bývalý římský otrok s ochrnutou nohou, později propuštěný, se v prvním století stal učitelem filozofie. Jeho myšlenky jsou zachyceny v díle nazvaném Enchiridion, tedy „Příručka“, což samo napovídá jeho praktické zaměření. Jak uvidíme, Epiktétovy rozpravy se nezabývaly jen teorií dobrého života, ale také velmi konkrétními úvahami o každodenním žití.

Pojďme se nyní ponořit do jednoho z klíčových stoických principů.

Od nervózního cestujícího, který se děsí turbulence, až po člověka na dietě, který se nemůže zbavit posledních několika odolných kilogramů – mnozí z nás vynakládají energii na věci, které nemůžeme změnit. Stoicismus nám v tom může být užitečným průvodcem.

Základním principem stoicismu je tzv. dichotomie kontroly. Jak učil Epiktétos, musíme co nejlépe využít to, co ovlivnit můžeme, a přijmout to, co mimo naši moc leží.

Tento princip je obecně známý, ale mnohem méně často skutečně uplatňovaný. Co je například v moci nervózního cestujícího? Co může udělat, aby předešel letecké katastrofě? Velmi málo. Může se rozhodnout, zda je cesta vůbec nutná, a pokud ano, jakou leteckou společnost zvolí. Jakmile je ale ve vzduchu, už nemůže ovlivnit prakticky nic. Musí přijmout okolnosti, které nastaly – spolehnout se na piloty, dispečery, počasí a další faktory mimo svou kontrolu. Všechny další obavy jsou jen plýtváním energií.

Tento stěžejní princip stoicismu tedy není výzvou k pasivitě. Naopak: dává nám silné vodítko, abychom se soustředili na to, co skutečně ovlivnit můžeme.

Vezměme si autorův boj s nadváhou. Dlouho ho trápilo, že váží víc, než by chtěl, až se nakonec rozhodl převzít odpovědnost za své volby – začal přiměřeně cvičit, jíst zdravě a v menších porcích. Dosáhl lepší postavy, ale ne štíhlého, svalnatého těla, po kterém mnozí touží. Faktory mimo jeho kontrolu, například genetická výbava, učinily tento ideál nedosažitelným. S postojem stoika však našel uspokojení v tom, že dobře zvládl to, co ovlivnit mohl, a s klidem přijal výsledek svých snah.

Následování tohoto přístupu může pomoci snížit obavy i ve vašem životě. Představte si někoho, kdo je ve hře o povýšení. Domnívá se, že má šanci – několik let podává dobré výkony a udělal vše, co bylo v jeho silách, aby uspěl. Přesto se trápí kancelářskou politikou, která by mu mohla stát v cestě, nebo kolegy, kteří mohou být konkurencí. Lepší by bylo myslet jako stoik. Spokojený s tím, že udělal, co mohl, může klidně čekat na výsledek a přijmout zprávu, ať už bude dobrá, nebo špatná.