Jak bychom měli žít?

Historie je dnes populárnější než kdy dřív. Připadá vám to jako zvláštní tvrzení? Zkuste si jen představit, kolik tisíc historických dokumentů už bylo natočeno a kolik místa by zabraly všechny dnes vydané historické knihy. Přesto se většina této historie soustředí na „významné“ osobnosti a jejich myšlenky. Je poměrně snadné najít informace o králích a královnách, epidemiích a bitvách. Zjistit, jak žili obyčejní lidé, je ale mnohem těžší.

To je škoda, protože právě životy běžných lidí nám mohou nabídnout vzory pro náš vlastní současný život. V našem přetíženém, uspěchaném a neosobním světě bychom se mohli lecčemu přiučit od pomalejších společností minulosti. Podívejme se tedy, co nám historie může říct o tématech, jako jsou peníze, rodina, čas, láska a další oblasti.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, odkud pochází slovo „manžel“, jak se francouzští rolníci vyrovnávali s krutými zimami a jak vám Albert Schweitzer může pomoci přemýšlet o vlastní kariéře.

Najít dnes lásku může být docela složité. Po dnech strávených procházením profilů na seznamkách trávíme bezpočet večerů na trapných a nevydařených schůzkách. A nakonec se často ocitneme přesně tam, kde jsme začínali: sami.

Proč je tak těžké najít „toho pravého“? Možná jsme při hledání lásky příliš úzkoprsí. Očekáváme, že jediný člověk uspokojí všechny naše emocionální potřeby. Ty jsou však složité, rozmanité – a obvykle jich je příliš mnoho na to, aby je dokázala naplnit jedna jediná osoba.

Právě tady se můžeme inspirovat u starých Řeků, kteří měli k lásce mnohem promyšlenější přístup. Věřili, že láska má šest odlišných podob:

• éros – vášnivá, ohnivá, ale zároveň nebezpečná láska;
• filia – platonická náklonnost mezi přáteli a druhy;
• ludus – hravost, která se objevuje mezi čerstvě zamilovanými a také mezi dětmi;
• pragma – hluboké porozumění, které se mezi partnery rozvíjí v průběhu času;
• agapé – nesobecká, obětavá láska k bližním;
• filautia – láska k sobě samému, která může mít podobu zdravého přijetí, ale i škodlivého sobectví.

Starověcí Řekové nepředpokládali, že všechny tyto role musí naplnit jediný partner. Naopak, věřili, že každou z nich může ztělesňovat někdo jiný. Díky tomu mohli své emocionální potřeby rozložit do širokého spektra vztahů – a tím si hledání lásky výrazně usnadnili.

Jak jsme se tedy od tohoto řeckého ideálu dostali k dnešní poněkud chaotické situaci? V průběhu staletí se šest forem lásky postupně slilo do jediné představy. Začalo to středověkou arabskou literaturou, která zpopularizovala vášeň érosu mezi dvěma milenci a myšlenku spřízněných duší. Tato představa se rozšířila do středověké Evropy, kde se spojila s nesobeckostí agapé a dala vzniknout cortezii, dvorské lásce. Rytířská kultura očekávala, že rytíři budou ve jménu vášnivé lásky konat ušlechtilé, nesobecké skutky.

V šestnáctém století pak Nizozemci učinili z této vášně středobod manželství, které do té doby sloužilo především jako smlouva o spojenectví. Vášnivou lásku přitom propojili s filií a pragmatem, jež se mezi manželi rozvíjely. Ve dvacátém století se k tomu přidal narcistní rozměr filautie, protože láska se začala úzce spojovat s konzumerismem a seberealizací.

Chceme-li dnes najít „pravou“ lásku, možná je čas zpochybnit více než dvě tisíciletí vývoje a znovu si dovolit hledat různé lidi pro různé emocionální potřeby – místo abychom všechnu tíhu kladli na jednoho partnera.

Věděli jste, že slovo „manžel“ původně vzniklo spojením slov „dům“ a „svázaný“? Označovalo muže, jehož práce byla úzce spjata s domácností – podobně jako „domácí paní“, se kterou sdílel domácí povinnosti.

V průběhu času však společenské konvence tuto roli výrazně proměnily. Dnes je nepravděpodobné, že by muž pracoval výhradně v domácnosti. Ve Spojených státech připadá zhruba čtyřicet domácích žen na jednoho muže v domácnosti. Tato situace je natolik rozšířená, že ji mnozí považují za „přirozenou“.

Rozdělení domácích prací podle pohlaví je však ve skutečnosti poměrně nedávný jev a rozhodně není tak samozřejmé, jak si někteří myslí. Až do průmyslové revoluce – která přinutila mnoho mužů odcházet za prací do továren – muži a ženy obvykle pracovali společně v rámci domácnosti a dělili se o většinu povinností.

Moderní ideály genderové rovnosti sice v posledních desetiletích začaly rovnováhu znovu posouvat, ale k úrovni sdílení domácích prací, která byla běžná v minulosti, máme stále daleko.

Sexismus však není jediným problémem, který domácí sféru sužuje. Dalším velkým tématem je, že si členové rodiny spolu málo povídají – zejména u společného jídla. Proč tomu tak je? Odpověď najdeme v historii.

Prvním faktorem je segregace. Oddělené stolování se vyvinulo v různých kulturách. Například ve Francii devatenáctého století se rozšířil zvyk, že ženy nejprve obsloužily muže u stolu a teprve potom se samy najedly – často ve stoje nebo s talířem na klíně.

Dalším vlivem je ticho u jídla, vycházející z raně křesťanských představ o zbožnosti. Mniši a další zbožní lidé se vyhýbali zbytečné konverzaci a čas u jídla trávili poslechem duchovních textů, místo aby si povídali mezi sebou.

A nakonec emocionální represe, která se rozšířila v osmnáctém století. Tehdy převládl názor, že rozhovory mají být intelektuální, nikoli „triviální“, a že by měly být racionální, spíše než vášnivé a emocionální.

K těmto historickým vlivům se v poslední době přidala ještě technologie. Dnešní páry tráví podle výzkumů více času společným sledováním televize – přibližně 55 minut denně – než přímým rozhovorem.