Islám

Islám, náboženství s téměř dvěma miliardami následovníků, má za sebou dějiny trvající bezmála jeden a půl tisíciletí. Z malé sekty protestující proti nespravedlnosti v 7. století v Arábii vyrostl v obrovské impérium, které se rozprostíralo na třech kontinentech, než se v novověku stalo obětí západní koloniální expanze. Dnes zůstává islámská civilizace složitá, vnitřně rozporná a – především – nepochopená.

Ať už jde o údajného utlačovatele žen, teroristu, sebevražedného atentátníka nebo bezohledného tyrana, pro mnohé je islám jen souhrnem klišé a stereotypních obrazů. Není to nic nového: Evropané se na islámský svět dívají se směsicí strachu a odporu už od křesťanských křížových výprav v 11. století.

Je nejvyšší čas některé stereotypy rozptýlit. Tyto úryvky vás zavedou do nitra víry, která po 1 500 let inspirovala básníky, mystiky, vojáky, učence i obyčejné věřící v jejich úsilí vytvořit spravedlivou společnost. V následujících kapitolách se dozvíte:

• proč Muhammadovo poselství rezonovalo se společností v duchovní krizi,
• co znamenala proměna Západu pro islámský svět,
• a proč „fundamentalismus“ zdaleka není tak konzervativní, jak se často tvrdí.

Co je to náboženství? Obvykle má dvě stránky. Na jedné straně je duchovnost – hledání transcendence. I když se věřící mohou chtít stáhnout ze světa, čistě osobní víra zpravidla zůstává nedosažitelným ideálem. Náboženství má také „vnější dějiny“, v nichž je nuceno konfrontovat tvrdou realitu mocenské politiky.

Všechna náboženství se účastní celosvětového boje o přežití a rozšíření, většina z nich však považuje tento zápas za nezbytné zlo, které jejich posvátný ideál nevyhnutelně korumpuje. Vezměme si hinduismus: ten považuje historické události za bezvýznamné ve srovnání s věčnými pravdami víry. Podobně i křesťanství. Proto Ježíš připomněl svým následovníkům, že Boží království není plánem na novou společnost v tomto světě, ale metaforou osobní spásy.

Ani osvícenští filozofové, kteří prosazovali oddělení církve a státu, neusilovali o úplné vyloučení náboženství z veřejného života. Spíše chtěli víru chránit před politickými rivalitami. Domnívali se, že víra je osobní záležitost – příliš důležitá na to, aby byla zatahována do každodenních konfliktů.

To však neznamená, že náboženství není produktem své doby. Lidé se obvykle obracejí k víře proto, že cítí, že přítomnost je nespravedlivá. Transcendence je ale možná jen tehdy, naučíme‑li se vidět božské v tomto světě. Autor to nazývá „uzemněním“: skutečné, hmotné věci se mohou stát branami k nejvyšší pravdě.

Stačí si připomenout roli posvátných kamenů, chrámů, svatých obrazů a textů v největších náboženstvích. Jsou to pozemské symboly, skrze něž věřící zakoušejí božské.

Islám na rozdíl od křesťanství či hinduismu nepracuje s náboženskými ikonami. Skutečně důležitými symboly jsou činy muslimů v tomto světě. Pro muslimy je vytváření dějin způsobem, jak zakoušet božství. Islám je proto jedinečně politickou vírou. Jeho nejvyšším cílem je vybudovat spravedlivou společnost tady a teď a politické jednání směřující k tomuto ideálu je chápáno téměř jako svátost, která přináší duchovní milost.

„Vnitřní“ a „vnější“ stránku islámu proto nelze oddělit. Chceme‑li toto náboženství pochopit, musíme se zabývat jeho historickým vývojem – a právě tomu se budou věnovat následující kapitoly.

Prorok islámu Muhammad se narodil v Mekce v Arábii roku 570 n. l. První zjevení obdržel v roce 610 během každoročního ústraní v horách nedaleko města, kde se v posvátném měsíci ramadánu modlil a postil. Byl tam probuzen mocnou přítomností a z jeho úst začala proudit první slova nového arabského Písma.

Šlo o odpověď na hlubokou duchovní krizi arabské společnosti. Muhammad patřil k Qurajšovcům, mocnému kmeni, jehož kontrola nad obchodem na Arabském poloostrově z něj učinila fantasticky bohatou elitu. Nový obchodnický duch, který tato mekkská vrstva přijala, však vytlačil starší hodnoty, jako je sociální spravedlnost. To znepokojovalo ty, kdo považovali péči o chudé a slabé za posvátnou povinnost.

Panovala i náboženská neklidnost. Mnozí Arabové věřili, že jejich nejvyšší Bůh Alláh – „Bůh“ v arabštině – je touž bytostí, kterou uctívají křesťané a Židé. Na rozdíl od nich však Arabům nikdy nebyl poslán vlastní prorok. Lidé se ptali, zda nekonečný cyklus válek a krvavých vendet v Arábii není důsledkem toho, že jsou „ztraceným národem“, který byl z Božího plánu vynechán.

Muhammad – arabský prorok – se zdál být odpovědí, ale zpočátku o svých zjeveních mluvil jen se svou ženou Chadídžou a jejím bratrancem, křesťanem. Ti ho nakonec přesvědčili, že k němu skutečně promluvil Bůh. V roce 612 představil své „recitace“ – původní význam slova Korán, islámského Písma.

Jeho poselství bylo jednoduché. Qurajšovci posedlí soukromým bohatstvím zpychli a stali se nespravedlivými. Tím vzdorovali Boží vůli, aby se mu všichni poddali, a jeho přání, aby si lidé navzájem projevovali pokoru a soucit. Pokud nezmění své chování, varoval Muhammad, Bůh je zničí.

První muslimové přijali rituály, které tento egalitářský étos zdůrazňovaly. Platili zakát – almužnu pro chudé odváděnou z příjmů –, postili se v měsíci ramadánu, aby si připomněli utrpení méně šťastných, a konali salát – rituální modlitbu spojenou s poklonou před Bohem, která je měla očišťovat od pýchy.

Jednoduchost islámu a důraz na spravedlnost mu získaly menší, ale oddanou skupinu následovníků. Ne všichni však byli Muhammadovu poselství otevření. Jak uvidíme v další kapitole, vládnoucí vrstva v Mekce nebyla z růstu tohoto nového hnutí vůbec nadšená.