Iracionalita

Lidé jsou racionální bytosti – alespoň tak o sobě rádi uvažujeme. Od osvícenství v 18. století v Evropě je tento předpoklad základním východiskem vědců a myslitelů a dodnes se vštěpuje už od raného věku. Jsme ale skutečně tak racionální, jak si myslíme?

Ve skutečnosti se v každodenním jednání chováme mnohem méně racionálně, než bychom čekali. Ať už jde o to, že hodnotíme druhé podle vzhledu, spoléháme na „hlas intuice“, nebo tvrdošíjně odmítáme změnit názor, i když to odporuje zdravému rozumu – iracionalita je součástí naší denní rutiny a často nám úplně uniká.

Následující kapitoly ukážou, co iracionalita vlastně je, jak se projevuje v nejrůznějších situacích a co můžeme dělat pro to, abychom se rozhodovali rozumněji. Dozvíte se mimo jiné,

• proč máme tendenci považovat atraktivní lidi také za inteligentní,
• jak může tlak vrstevníků narušit racionální uvažování,
• a proč lidé v 18. století věřili, že kurkuma léčí žloutenku.

Máme sklon považovat člověka za hluboce racionální bytost – a kořeny této představy sahají tisíce let do minulosti. Od Aristotelova tvrzení, že člověk je „rozumné zvíře“, přes Descartovo slavné „Myslím, tedy jsem“ až po Kantovu výzvu „Měj odvahu používat vlastní rozum“ se v dějinách stále vrací přesvědčení, že lidé jsou v zásadě racionální.

Možná to ale není tak docela pravda. Když potkáme nového člověka, často si o něm během okamžiku vytvoříme názor jen na základě vzhledu. To je nejen velmi časté, ale také zcela iracionální – v praxi se totiž často ukáže, že se lidé chovají úplně jinak, než jak „vypadají“.

Je tedy zřejmé, že k iracionalitě máme sklony. Co ale toto slovo vlastně znamená? Zjednodušeně řečeno, iracionalita znamená vědomé přijímání závěrů, které nejsou založeny na dostupných znalostech.

Může být například docela pochopitelné, když malý chlapec vyleze na strom a zkusí se dotknout měsíce. U dítěte, které neví, jak daleko Měsíc je, to není iracionální. Stejný čin by však byl naprosto iracionální u dospělého astronoma, který tyto informace má. Šíře a kvalita našich znalostí tedy hrají zásadní roli při posuzování racionálnosti našich činů.

Racionální myšlení je založeno na znalostech, přesto i racionální závěry mohou být mylné. Lidé například dlouho věřili, že všechny labutě jsou bílé. Byla to zcela racionální domněnka – až do objevení Austrálie, kde se běžně vyskytují labutě černé. Tento příklad ukazuje, jak nedostatečné či chybné informace mohou vést k nesprávným závěrům, a to i při v zásadě racionálním uvažování.

Takovou mylnou racionalitu však nesmíme zaměňovat s iracionalitou. Iracionální myšlení se liší právě tím, že je vědomé. Když se při počítání omylem přepočítáme, protože jsme zapomněli přičíst jedničku, je to chyba – ale ne projev iracionality. Iracionální by bylo ignorovat správný výsledek, přestože ho máme k dispozici. Podobně je iracionální domnívat se, že se někdo nehodí na určitou práci, i když jeho životopis zcela odpovídá požadavkům.

K učinění iracionálního rozhodnutí je tedy zapotřebí vědomého, úmyslného jednání proti tomu, co víme. Proč to ale lidé dělají?

Lidé se rozhodují iracionálně z různých důvodů – a tato tendence postihuje jak jednotlivce, tak velké organizace.

U jednotlivců často dochází ke zkreslování vnímání reality, aby bylo možné udržet iracionální chování a přesvědčení. Po učinění rozhodnutí máme sklon svou volbu dodatečně oslavovat a idealizovat, protože si nechceme připustit, že jsme se mohli mýlit. Zároveň máme tendenci snižovat hodnotu možností, které jsme nezvolili.

Jedna studie například ukázala, že když dospívající dívky hodnotily sérii hudebních alb a poté si měly vybrat mezi dvěma, která ohodnotily podobně, následně začaly své vybrané album hodnotit výrazně výše než to, které odmítly.

Zkreslování reality ale není jediný způsob, jak se iracionalita projevuje. Často se také tvrdohlavě držíme iracionálního chování a myšlenek. To je patrné například na akciových trzích, kde investoři cítí iracionální potřebu držet akcie, které ztratily na hodnotě a nic nenasvědčuje tomu, že by se měly zotavit. Racionální volba by v takové situaci byla jednoduchá: držet akcie, pokud jsou výhodné, a zbavit se jich, pokud nejsou.

Jak se ale iracionalita projevuje ve větších celcích, například v organizacích? Častým problémem jsou organizační struktury, které jsou v rozporu s deklarovanými cíli organizace. Tyto struktury často podporují sobecké chování jednotlivců na úkor celku.

V investičních bankách například systém bonusů motivuje bankéře k podstupování riskantních obchodů, které mohou přinést vysoké zisky – a tedy i vysoké prémie. Za špatná rozhodnutí však jednotliví bankéři obvykle nenesou odpovědnost; následky jejich chyb dopadají na instituci jako celek.

Další příklad najdeme v systému rozpočtování. Výše prostředků přidělených jednotlivým oddělením bývá často odvozena od toho, kolik peněz dostala v předchozím roce, bez ohledu na to, jak efektivně byly tyto prostředky využity. Taková politika podporuje zbytečné utrácení, nikoli dlouhodobé blaho organizace.