Informace

Co jsou informace? Jsou fyzické, nebo nehmotné? Jsou to jen soubory dat, nebo mohou představovat formu jazyka, která nám umožňuje komunikovat s ostatními? Informace jsou v zásadě cokoli, co je předáváno určitou uspořádanou strukturou věcí. Jak uvidíte v této knize, tato definice zahrnuje vše od jazyka přes genetiku až po moderní technologie.

Důsledky toho jsou obrovské. Informace mají nesmírný vliv na náš život i myšlení. Změny ve způsobu, jakým mluvíme a píšeme, například vedly ke vzniku logiky. Informace tedy radikálně proměnily způsob, jakým přemýšlíme, a jejich dějiny jsou nepřímo i dějinami lidského myšlení.

V této knize uvidíte hlavní etapy vývoje a proměny v tom, jak jsme jako lidé informace využívali, a proč je způsob, jak s nimi zacházíme v jednadvacátém století, pro naše životy klíčový. Po jejím přečtení se mimo jiné dozvíte, jak morseova abeceda změnila náš pohled na čas, proč je nemožné vytvořit úplný slovník a co nám memy říkají o tom, jak se informace šíří.

Přesně definovat pojem informace je obtížné. Obecně se slovo informace vztahuje k faktům, tedy k věcem, které můžeme znát. Informace však můžeme chápat i mnohem šířeji. Ve skutečnosti může být informací cokoli, co je sdělováno uspořádáním věcí – objektů, zvuků, pohybů nebo symbolů.

V pozdějších obdobích lidských dějin jsme začali informace využívat také jako prostředek k měření a porovnávání, například rozdílu v hmotnosti mezi pytlem kamenů a hrncem vody. Naše nejranější zájmy o informace se však soustředily výhradně na komunikaci.

Všechny možné způsoby uspořádání věcí lze použít k předávání informací: písmena vyjadřují slova, tečky a čárky morseovy abecedy, a dokonce i údery na bubny mohou nést význam. Existují historické záznamy o komunitách po celé Africe, které bubny doslova komunikovaly na velké vzdálenosti.

Už kolem roku 1730 si průzkumníci pracující pro anglické obchodníky s otroky v subsaharské Africe všimli, že bubnování jako forma komunikace je poměrně rozšířené. Jeden z nich, Francis Moore, popisoval, jak se bubny používaly k signalizaci příchodu nepřítele a – jak se domníval – také k vyžádání pomoci z okolních vesnic.

Trvalo však téměř 200 let, než anglický misionář John F. Carrington v roce 1914 podnikl soustavný pokus porozumět „mluvícím bubnům“ Afriky a vysvětlit je zbytku světa. Zjistil, že bubeníci nedělali jen to, že by neurčitě signalizovali nebezpečí. Ve skutečnosti si prostřednictvím bubnů povídali, vyprávěli příběhy a dokonce i vtipy. Své poznatky nakonec publikoval v roce 1949 v knize Mluvící bubny Afriky.

Komunikaci pomocí bubnů umožnila skutečnost, že mnohé africké jazyky jsou na rozdíl od angličtiny tónové – význam slov v nich závisí na výšce tónu. Africké komunity dokázaly tyto tóny napodobit na bubnech a tím předávat srozumitelné zprávy na velké vzdálenosti.

Zkuste se zamyslet nad tím, jak moc se váš život změnil od vzniku internetu. A teď si představte, jak zásadně se musel změnit s prvním zavedením psaného jazyka. Když se psaní objevilo, lidský život se radikálně proměnil. Psaní nám nejen umožnilo uchovávat mluvenou komunikaci, ale změnilo i to, jak ji vnímáme.

Antropologické studie ukazují, že lidé už před nejméně 30 000 lety v době kamenné, v paleolitu, vytvářeli jakési hrubé záznamy. I když tyto škrábance do hlíny a malby na stěnách jeskyní nebyly ještě „psaním“ v dnešním smyslu, přesto představují příklady raných lidí, kteří zaznamenávali své vnitřní myšlenky pomocí vnějších médií.

Tyto piktografické reprezentace (zapisování obrazu) se postupně vyvinuly v ideografické (zapisování myšlenky) a poté v logografické (zapisování slova) systémy. Z těchto forem se nakonec zrodila abeceda, v níž jsou zaznamenávány jednotlivé zvuky.

Vynález takového systému zásadně mění způsob, jakým chápeme a vyjadřujeme myšlenky. Naše schopnost logicky uvažovat je ve skutečnosti úzce spjata s psaným jazykem. Logika neexistuje nezávisle na jazyce a nemohla by bez něj vzniknout.

Uvažujme například o sylogismu, což je forma logického argumentu, v níž je závěr odvozen ze dvou premis. Například z premis „Všichni Simpsonovi jsou žlutí“ a „Homer je Simpson“ plyne závěr „tedy Homer je žlutý“. Sylogismy lze samozřejmě vyslovit nahlas, ale jejich samotná existence je produktem psaného slova – schopnosti vidět, co bylo řečeno, a porovnat to s jiným textem.

Podívejme se na jiného Homéra, tentokrát na starořeckého epického básníka. Jeho příběhy žádné sylogismy neobsahují. Proč? Jak ukázal strukturální lingvista Milman Perry, Homérova díla byla zcela komponována a přednášena ústně, bez použití psaní. Homérovy ústně tradované eposy byly uspořádány podle volných asociací a paměti, nikoli podle přísné sémantické logiky. Teprve když byly tyto příběhy kolem let 600–500 př. n. l. zapsány, začala se jejich narativní struktura proměňovat v trvalejší, racionálně vystavěné argumenty.