Incognito

Vzpomněli jste si na svůj poslední úspěch? Možná to byla skvěle dopadlá prezentace v práci, zkouška zvládnutá na jedničku nebo třeba záchrana kočky ze stromu. Co byste říkali na tvrzení, že většina zásluh za to ve skutečnosti nepatří vám? A totéž platí i pro vinu za vaše neúspěchy.

Důvodem je, že myšlenky a pocity, kterých jste si v daném okamžiku vědomi, tvoří jen malou část toho, co se ve vašem mozku skutečně odehrává. Pouze máte iluzi, že jste plně při vědomí a že máte vědomou kontrolu nad tím, co se uvnitř děje.

Následující ukázky ilustrují, co dělá podvědomá část vaší mysli, a to prostřednictvím neurovědeckých studií a konkrétních příkladů. Dozvíte se například, proč profesionální baseballový hráč dokáže odpálit rychlý nadhoz jen tehdy, když mu nevěnuje vědomou pozornost; proč nádor na mozku způsobil, že se čtyřicetiletý muž stal posedlým dětskou pornografií; a proč se většině lidí jablka zdají lákavější než výkaly.

Většina lidí předpokládá, že má prakticky všechny své pocity, činy a myšlenky pod vědomou kontrolou. Neurověda však ukazuje pravý opak. Většina mozkové aktivity vychází z čistě fyzických a biologických procesů, o nichž nemáte ani tušení a které nemůžete ovlivnit.

Naše bezmoc se ukazuje mimo jiné na tom, jak změny v mozku – například v důsledku úrazů či nemocí – ovlivňují chování lidí. Jeden šokující případ je příběh čtyřicetiletého muže, jehož manželka po dvaceti letech manželství náhle zjistila, že – zdánlivě z ničeho nic – propadl obsesivnímu zájmu o dětskou pornografii. Lékařské vyšetření odhalilo obrovský nádor v části mozku odpovědné za rozhodování, v orbitofrontálním kortexu. Jakmile byl nádor odstraněn, jeho sexuální apetit se vrátil do normálu.

Existují však i jiné, mnohem subtilnější způsoby, jimiž postrádáme vědomou kontrolu nad svým duševním životem – a často je to ku prospěchu věci. Řada procesů v našem mozku, například rozhodování, funguje nejlépe na jakýsi autopilot, bez vědomého zasahování, které by je jen zpomalovalo.

Požádejte například hudebníka, aby zahrál skladbu, ale zároveň mu řekněte, aby se soustředil výhradně na jednotlivé pohyby prstů. Zjistí, že je to velmi obtížné. Je mnohem snazší soustředit se na samotnou hudbu a nechat prsty hrát bez takové bdělé, vědomé kontroly.

Nebo vezměme baseball. Někteří nadhazovači dokážou hodit rychlý míč, který dorazí k pálkaři za pouhé čtyři desetiny sekundy. Pálkař však potřebuje zhruba pět desetin sekundy, aby si vědomě uvědomil, kam míč letí. Proč tedy pálkaři neustále nemíjejí rychlé nadhozy? Protože ve skutečnosti vynechávají vědomou složku rozhodování a reagují instinktivně – podobně jako když se automaticky skrčíte, když vidíte, že se k vám rychle něco řítí.

Podívejte se kolem sebe. Myslíte si, že to, co vidíte, je přesný obraz světa? Ve skutečnosti je vaše vnímání spíše řízenou halucinací než věrným odrazem reality.

Náš zrakový systém nefunguje jako videokamera: nezaznamenává svět věrně a pasivně, ale interpretuje elektrochemické signály, které do mozku přicházejí. Totéž platí i pro další smysly, například sluch nebo vnímání času. Z této směsi signálů náš mozek aktivně konstruuje realitu.

Tento efekt si můžete uvědomit pokaždé, když čtete knihu. Slova jsou jen černé čárky na bílém papíře, ale jakmile jsou uspořádána do řádků, váš mozek jim přisuzuje význam a vytváří z nich příběh.

Další příklad nabízí bizarní porucha známá jako Antonův syndrom: lidé, kteří oslepli v důsledku mrtvice, jsou přesto přesvědčeni, že vidí. Svou vizuální realitu si jednoduše halucinují.

Většina z nás si samozřejmě neuvědomuje, jak mozek naši realitu skládá, protože neuronové operace probíhají rychle a podvědomě. Právě teď jste rádi, že můžete číst a rozumět informacím na této obrazovce, ale vůbec si neuvědomujete neustálé drobné pohyby očí, které váš mozek řídí, aby vám to umožnil.