Impérium iluze

Byl vaším snem někdy stát se další hvězdou reality show? Možná jste se dokonce přihlásili jako soutěžící do pořadu MTV Real World. Pokud ano, rozhodně nejste sami. Dnes je totiž pravděpodobnější, že se průměrný Američan přihlásí do reality show, než že podá přihlášku na prestižní univerzitu.

Proč tomu tak je? Stručně řečeno proto, že hlavní proud americké společnosti je založený na iluzi – alespoň to tvrdí Chris Hedges ve své knize Empire of Illusion (Impérium iluze). Začíná pohledem na alarmující statistiky o negramotnosti a vykresluje obraz americké společnosti, jejíž obyvatelé jsou zaslepeni iluzemi.

Na příkladech z oblasti vzdělávání, ekonomiky i armády autor rozvíjí svou teorii o tom, jak a proč se americká společnost ocitla v tak špatném stavu. V těchto kapitolách se mimo jiné dozvíte,

• kolik let svého života stráví průměrný Američan sledováním televize,
• jak pozitivní psychologie dál oslabuje už tak iluzorní americkou společnost,
• a jak funguje tzv. Z-listina uchazečů na Harvardu.

Věřte nebo ne, Spojené státy v současnosti procházejí epidemií negramotnosti. Tento závažný kolaps vzdělávacího systému přispívá k tomu, že Američané patří k nejvíce náchylným k iluzím na světě.

V Severní Americe roste funkční negramotnost – tedy neschopnost zvládat běžné každodenní úkoly vyžadující čtení a psaní – na alarmující úroveň. Odhaduje se, že přibližně třetina obyvatel USA je sotva gramotná, nebo dokonce zcela negramotná. Jedna studie například zjistila, že 7 milionů Američanů neumí číst vůbec, dalších 27 milionů nedokáže přečíst tolik textu, aby zvládli vyplnit žádost o zaměstnání, a 50 milionů lidí čte pouze na úrovni páté třídy základní školy.

Američané obecně neprojevují o knihy velký zájem. Výzkumy ukazují, že po ukončení školy si přibližně třetina absolventů středních škol už nikdy nepřečte jedinou knihu. A totéž platí pro 42 procent lidí s vysokoškolským vzděláním.

Tento trend byl v jistém smyslu předpovězen dvěma klasickými dystopickými romány. V prvním z nich, 1984 George Orwella, je vykreslen totalitní režim, v němž jsou knihy zakázány a informace přísně kontrolovány. Jeho současník Aldous Huxley však vystihl budoucnost ještě přesněji. V románu Konec civilizace (Brave New World) líčí společnost posedlou zábavou, v níž není třeba knihy zakazovat – nikdo je totiž nechce číst.

Nedostatek zájmu o čtení ale neznamená, že by Američané neměli přístup k informacím. Problém je v tom, že hlavní masové médium – televize – je mimořádně účinné v manipulaci s obrazy a ve zkreslování reality.

Podle jedné studie je televize v průměrné americké domácnosti zapnutá zhruba sedm hodin denně. Samotný průměrný Američan sleduje televizi asi čtyři hodiny denně – takže do 65 let stráví před obrazovkou zhruba devět let svého života.

Televize zůstává nesmírně populární, protože komunikuje prostřednictvím známých klišé, nabízí předvídatelný a snadno stravitelný obsah, jako jsou reality show a sitcomy, a dává divákům iluzi vzrušujícího života, zatímco je zároveň utěšuje v jejich pasivitě.

Protože Američané málo čtou, byly noviny a knihy vytlačeny na okraj kultury, které dnes dominují zábava a obraz. Jak jsme viděli v předchozí kapitole, hlavním viníkem je televize, která vytváří nebezpečnou kulturu celebrit.

Televize je vnímána jako mocná autorita, která okamžitě legitimizuje kohokoli nebo cokoli, co se objeví na obrazovce. Naopak lidé, kteří se v televizi neobjevují, jsou považováni za bezvýznamné a jejich názory jsou ignorovány.

Tato moc a autorita televize se využívá k budování kultury celebrit, která diváky povzbuzuje, aby sami sebe vnímali jako výjimečné, jako by měli jedinečné talenty či dary. Výsledkem tohoto kultu vzhledu je společnost narcistů, kteří se za každou cenu ženou za iluzorními představami úspěchu – penězi, sexuálními úspěchy a slávou – místo aby jim záleželo na společném dobru.

Americká televizní kultura navíc normalizovala myšlenku, že být neustále sledován je nejen běžné, ale dokonce žádoucí. Jedna studie například zjistila, že do reality show MTV Real World se hlásí více než dvakrát tolik lidí než na Harvardovu univerzitu; uchazeči o účast v MTV se ve skutečnosti ucházejí o privilegium žít pod nepřetržitým dohledem.

Takové pořady ale zároveň přispívají k tomu, že si společnost zvyká na trvalé sledování ze strany korporací a vlád, které rutinně porušují ústavní práva občanů.

Politici tuto kulturu umějí využít ve svůj prospěch. Moderní politika se začala řídit stejnými prioritami jako televize: místo smysluplného obsahu a faktů nabízí prázdné slogany a úsměvy. Vysoce stylizované osobní příběhy, které politici prodávají veřejnosti, reprodukují falešný pocit intimity, jenž je tak rozšířený mezi televizními hvězdami a jejich diváky.

Stačí si vzít jako příklad prezidenta Obamu a neuvěřitelné množství publicity, které se dostává zdánlivě nevinným aspektům jeho života, jako jsou jeho pokusy přestat kouřit. Tyto takzvané „informace“, prezentované veřejnosti jako politické zpravodajství komentátory, kteří už neinformují o skutečných problémech a myšlenkách, jen dál odvádějí pozornost od reality.