Imigranti

Imigrace je velmi diskutované téma, v jehož rámci se z imigrantů často dělají obětní beránci za nejrůznější společenské problémy. V televizních debatách i na ulici slyšíme politiky a znepokojené občany, jak si stěžují, že imigranti z celého světa přicházejí „brát naše pracovní místa“ a ničit naši civilizaci, a obviňují je z rostoucí kriminality i ekonomické nestability.

Jak uvidíte, tyto názory nejsou jen rasistické – jsou především zcela mylné. Ve skutečnosti jsou migranti přínosem jak pro země, do nichž přicházejí, tak pro země, z nichž odcházejí. Svým novým domovům poskytují kvalifikovanou i nekvalifikovanou pracovní sílu a zároveň přinášejí mimořádné kulturní obohacení.

Navíc některé instituce, o jejichž zánik se odpůrci imigrace obávají – například systémy sociálního zabezpečení – lze dlouhodobě udržet jen tehdy, pokud budou hranice otevřenější. Migrace není jen velmi výhodná, je to také základní lidské právo.

Společnosti po celém světě by proto měly přehodnotit svůj postoj k imigraci a přijmout ekonomicky racionálnější a humánnější imigrační politiku. V této knize se mimo jiné dozvíte, proč klesající populace pomohla Švédsku stát se tím, čím je dnes; proč Filipíny aktivně podporují emigraci; a jak je možné, že země může mít „příliš mnoho“ lékařů a inženýrů.

Ať už žijete kdekoli na světě, pravděpodobně jste si všimli, že část obyvatelstva pociťuje vůči imigrantům a migraci určitou nevraživost. V mnoha zemích jsou média zaplavena zprávami o „záplavách“ imigrantů, kteří překračují hranice, aby si přivlastnili pracovní místa a sociální dávky.

Tyto obavy jsou však mylné. Začněme tím, že migrace probíhá už tisíce let a rozhodně nejde o nový jev. Lidé se přesouvají už od počátků lidských dějin. Naši dávní předkové například migrovali do všech koutů světa z jednoho výchozího bodu – z Afriky.

V devatenáctém století urychlily migraci technologické inovace, jako byly parníky a železnice. V té době směřovala většina migrantů ze „Starého světa“, tedy z Evropy, do „Nového světa“ – do Ameriky. Ve dvacátém století se však migrační toky obrátily: lidé se začali ve velkém stěhovat z rozvojových zemí do zemí vyspělých.

Tento obrat vyvolal představu masového exodu na Západ. Ve skutečnosti ale žádný takový exodus neprobíhá. Při pohledu na čísla zjistíme, že podíl migrantů zůstává relativně malý: každoročně se na Západ přestěhují jen několikamilionové počty lidí, zatímco miliardy obyvatel zůstávají v rozvojových zemích. Imigrace se zdá být vysoká hlavně proto, že migranti míří do několika málo cílových zemí.

Kromě historického rozměru je migrace také lidským právem. Příliš často, když sledujeme lidi přicházející do naší země, vidíme jen jednu stranu jejich zkušenosti – imigraci. Migrace je však dvousměrný proces: každý imigrant je zároveň emigrantem. Lidé opouštějí své domovy z nesčetných důvodů a právo na emigraci je dokonce zakotveno v článku 13 Všeobecné deklarace lidských práv.

Bránit někomu v možnosti migrovat – a tedy i emigrovat – znamená upírat mu jeho základní lidská práva. Přesto, jak uvidíte v následujících kapitolách, mnoho vlád se snaží počet imigrantů přicházejících do jejich zemí omezit.

Politici z pravice i z levice často moralizují o nebezpečích migrace a prosazují přísnou kontrolu hranic. Jakýkoli pokus o omezování imigrace je však morálně problematický.

Za prvé, považovat imigraci za zlo pro společnost je projevem rasismu. Je pravda, že společnost se s přílivem imigrantů mění. Některé změny mohou být objektivně negativní, například rozpad starých forem solidarity mezi skupinami obyvatel. Mnoho změn je ale naopak pozitivních: stačí si uvědomit všechny příležitosti ke kulturnímu obohacení a množství dovedností a nápadů, které imigranti přinášejí do svých nových domovů. Vidět pouze negativa vypovídá o rasistických postojích.

Není rasistické obávat se, že někteří jednotliví imigranti mohou být zloději či násilníci. Předpokládat však, že cizinci jako celek mají sklon být zloději a padouchy, je založeno na rasistické ideologii a nemělo by to být bráno vážně.

Naše pokusy o kontrolu hranic navíc nejen omezují imigraci, ale vedou také k úmrtím a k vykořisťování. Stačí se podívat na počet obětí na americko‑mexické hranici: je tak vysoký, že nikdo přesně neví, kolik lidí při pokusu o její překročení zemřelo. Víme však, že zaznamenaný počet úmrtí na této hranici byl za posledních deset let nejméně desetkrát vyšší než 138 životů, které si vyžádala Berlínská zeď během 28 let své existence.

Ti, kdo z jakéhokoli důvodu imigrují nelegálně, navíc končí bez právní ochrany a stávají se oběťmi vykořisťování na černém trhu práce. Bez dokladů, které by je legitimizovaly, pracují déle za méně peněz a nemohou si dovolit onemocnět ani se domáhat svých základních práv. Například polští imigranti, kteří na počátku 21. století přijeli do Spojeného království bez pracovního povolení, zjistili, že si prací v sektoru služeb nevydělají ani na nájem, i kdyby pracovali každý den.