Iluze znalostí

Mýtus osamělého génia je velmi přesvědčivý. Ve škole se učíme, že mimořádně brilantní jednotlivci, jako Isaac Newton nebo Albert Einstein, stojí za velkými vědeckými objevy v dějinách. Podle tohoto příběhu je intelektuální pokrok tažen vzory geniality – lidmi, kteří se z nějakého důvodu narodili s obzvlášť výkonnou myslí.

Tak to ale vůbec není. Lidská inteligence je mnohem víc kolektivní než individuální. Bez komunity informovaných spoluobčanů by většina z nás sotva dokázala vůbec myslet. Tím, že předkládají argumenty, proč je to téměř jistě pravda, tyto kapitoly zásadně přispívají k pochopení, že nikdy nemyslíme úplně sami.

V tomto shrnutí se také dozvíte, proč není mucholapka totéž co medúza, jak jsme si vyvinuli tak velké mozky a proč geny prasat nepřenášejí „prasečí vlastnosti“.

Pravděpodobně umíte jezdit na kole. Většina lidí ano – koneckonců je to poměrně jednoduchá činnost. Jakmile zvládnete rovnováhu, stačí naskočit, šlápnout do pedálů a jet. Zdálo by se tedy logické, že dokážete i vysvětlit, jak kolo funguje, že? Možná budete překvapeni.

Jde o tohle: lidé mají tendenci přeceňovat, kolik toho vědí o tom, jak věci fungují, i když toho ve skutečnosti moc nevědí. Tento rozdíl mezi domnělým porozuměním a skutečnými znalostmi se nazývá iluze vysvětlující hloubky (anglicky illusion of explanatory depth, zkráceně IoED).

Abychom si udělali představu, jak IoED funguje, vraťme se ke kolu. Na Univerzitě v Liverpoolu otestovala profesorka psychologie Rebecca Lawson znalosti svých studentů tak, že jim rozdala kopii výkresu. Ten zobrazoval neúplné kolo, kterému mimo jiné chyběl řetěz, pedály a části rámu. Poté studenty požádala, aby výkres doplnili.

Výsledné kresby se v přesnosti značně lišily. Na jedné byly dvě sady pedálů, na jiné chyběly klíčové části rámu. Jen málokteré kolo by obstálo v provozu na silnici. To studenty přivedlo k nepříjemnému uvědomění: nedokázali vyjádřit znalosti, o nichž byli přesvědčeni, že je mají, a jejich porozumění bylo ve skutečnosti velmi povrchní. To je IoED v kostce.

To, jak funguje kolo, je jen jedním z mnoha příkladů. Když jsou lidé postaveni před zkoušku, mají potíže vysvětlit fungování celé řady běžných věcí. Další testy ukázaly, že lidé přeceňují své znalosti o nejrůznějších každodenních předmětech – od zipů přes toalety až po hodinky. Ve skutečnosti mají tendenci přeceňovat své znalosti téměř o všem.

Jaký z toho plyne nevyhnutelný závěr? Lidé nevědí tolik, kolik si myslí, že vědí. To nás přivádí k otázce, která trápila rané kognitivní vědce: kolik toho vlastně víme?

V šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století převládala mezi kognitivními vědci teorie, že mozek je v podstatě jakýsi organický počítač. Dá se to pochopit: moderní počítače i samotná kognitivní věda vznikaly zhruba ve stejné době. Počítač tak nebyl jen vhodnou metaforou, ale stal se základním modelem pro nově se rodící disciplínu.

V první polovině dvacátého století naznačily práce matematických velikánů, jako byl Alan Turing, že mysl by mohla fungovat podobně jako počítač – a mnoho raných kognitivních vědců tuto představu přijalo. O to větší převrat znamenalo, když v osmdesátých letech tento model obrátil naruby průkopnický kognitivní vědec Thomas Landauer.

Landauer vyšel z předpokladu, že pokud je hlavním úkolem mozku vykonávat funkce podobné počítačovým – tedy ukládat a zpracovávat informace –, pak by bylo užitečné odhadnout velikost lidského poznání v počítačových jednotkách. A přesně to udělal.

Jeho metody byly vynalézavé. Například vypočítal, kolik bajtů by bylo potřeba k uložení slovní zásoby průměrného dospělého. Z tohoto čísla pak extrapoloval přibližnou velikost celého vědomostního fondu průměrného člověka. Provedl řadu podobných výpočtů – a každý odhad toho, kolik bajtů by naše znalostní základna vyžadovala, vycházel v podstatě stejně: přibližně jeden gigabajt.

I kdybychom toto číslo zdesetinásobili, stále by bylo směšně malé. To ukazuje důležitý fakt: naše mozky, na rozdíl od počítačů, nejsou primárně navrženy jako úložiště znalostí.

V době, kdy Landauer své závěry publikoval, šlo o převratné zjištění, ve skutečnosti však dává dokonalý smysl. Lidský mozek se nevyvinul k ukládání obrovského množství informací – těch je zkrátka příliš. Svět je nekonečně složité místo.

Věděli jste například, že neexistuje jediný člověk, který by rozuměl všemu, co je třeba vědět o moderních letadlech? Jsou prostě příliš komplikovaná a jejich úplné pochopení vyžaduje tým specialistů. Nebo vezměte složitost přírodního světa. Vědci jsou stále daleko od úplného porozumění jevům, jako jsou meteorologické systémy, původ lásky nebo to, proč je led kluzký – abychom jmenovali alespoň několik.

To vyvolává další zásadní otázku: k čemu se tedy naše mozky vlastně vyvinuly?