Hustá

Feminismus je dnes velmi populární. Od slavného vystoupení Beyoncé na Video Music Awards v roce 2014, kdy tančila před obřím nápisem „FEMINIST“, přes populární koncept „lean in“ tehdejší provozní ředitelky Facebooku Sheryl Sandberg až po hnutí #MeToo se feminismus stal módním tématem. Příliš často však mainstreamová kultura upřednostňuje příběhy a perspektivy celebrit a žen, které jsou bohaté, bílé, nebo obojí.

Má‑li být feminismus skutečně inkluzivní, je nezbytné přijmout intersekcionalitu – tedy zohlednit, jak se třídní a rasový útlak vzájemně prolínají a podílejí se na útlaku žen. Právě tady vstupuje do hry kniha Thick. Eseje Tressie McMillan Cottom vycházejí z jejích afroamerických, dělnických kořenů a ukazují, proč jediným způsobem, jak porazit patriarchát, je zároveň porazit rasismus a kapitalismus.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak rozšířené standardy krásy marginalizují černé ženy; jak rasismus, třídní nerovnost a patriarchát stavějí černé ženy do pozice neschopných; a proč se černé dívky častěji stávají oběťmi sexuálních predátorů.

Jednoho dne v baru přišel za Tressie McMillan Cottom muž a dali se do řeči. Těsně předtím, než ji požádal o telefonní číslo, prohlásil: „Máš husté vlasy, silný nos, plné rty, celkově jsi taková hustá.“ Tohle označení se netýkalo jen jejího vzhledu – vystihovalo i její bytí.

Po celý život jí lidé dávali najevo, že je „moc“ – příliš výrazná tam, kde by měla být štíhlá, příliš intenzivní tam, kde by měla být nenápadná. Platilo to zejména v jejích interakcích s bílými učiteli, spolužáky a obecně s bílými lidmi. Dlouho se McMillan Cottom snažila změnit: zkoušela hubnout a krotit své chování.

Když jí však jeden redaktor řekl, že i její psaní je „příliš husté“ – tedy příliš složité na to, aby se dalo snadno zařadit jako akademické, literární nebo populární – došlo jí něco zásadního. Aby mohla autenticky vyjadřovat sama sebe, musela přestat usilovat o to, aby zapadla. Rozhodla se svou „hustotu“ přijmout.

Přitom se obrátila i ke konceptu „hustého popisu“, s nímž se setkala ve společenských vědách. Hustý popis vychází z myšlenky, že chceme‑li porozumět sociálnímu jednání, musíme chápat jeho kontext. Pláč ženy na pohřbu její matky znamená něco úplně jiného než pláč ženy na maturitě její dcery.

V hustém popisu našla McMillan Cottom konečně označení, které je stejně mnohovrstevnaté jako její způsob myšlení. Její eseje hustý popis ztělesňují: využívají pojmy a metody sociálních věd k tomu, aby zasadily chování do širších souvislostí. Zároveň tento termín naplňují i v jejím osobním smyslu – používají její pozici „husté“ černé ženy jako čočku, skrze kterou čte svět.

Tato čočka je důležitá, protože společenské postavení McMillan Cottom jako černé ženy odhaluje mnohé o společnosti, v níž žije. Možná jde o historicky nejlepší dobu být v Americe černý, ale černé ženy mají stále vyšší pravděpodobnost, že zemřou mladší, vydělají méně peněz, zažijí policejní násilí a budou trestány sociální politikou.

Jinými slovy, hustý popis umožňuje McMillan Cottom přijmout svou „hustotu“ ve všech jejích komplexitách – a zároveň odhalovat mnohé o dnešní americké společnosti.

Když byla Tressie McMillan Cottom malá, bydlela vedle její rodiny žena, která čelila vážnému problému. Úřady jí zamítly dávku na péči o dítě, kterou zoufale potřebovala, aby se mohla starat o vnouče, jež měla v péči. Nebyla schopná přesvědčit pracovníky sociálního úřadu, že na podporu má nárok a že ji skutečně potřebuje.

Matka McMillan Cottom se rozhodla sousedce pomoci. Jednoho dne si oblékla jeden ze svých nejreprezentativnějších outfitů – velbloudí kabát s ladícími kalhotami a vysokými kozačkami. Upravila si vlasy, nasadila perlové náušnice a společně se starší sousedkou zamířila na sociální úřad.

V respektabilním, draze působícím oblečení a s pečlivě volenou „spisovnou“ angličtinou, jakou by ocenila i královna, dokázala během jediného odpoledne vyjednat podporu, kterou sousedka marně zkoušela získat celý rok.

Tressie se toho dne naučila důležitou lekci. Pokud jste chudí a černí, musíte se dobře oblékat a mluvit „správně“, abyste měli vůbec nějakou šanci dostat se k výhodám a příležitostem. I proto chudí lidé utrácejí peníze za statusové symboly – chtějí někam patřit.

Patřit do „správné“ skupiny ve „správný“ čas může znamenat rozdíl mezi zaměstnáním a nezaměstnaností, mezi bydlením a bezdomovectvím, mezi dobrou a špatně placenou prací. A to platí obzvlášť pro černé lidi, zejména pro ženy. Jsou posuzovány podle jiných, často mnohem přísnějších měřítek než bílí muži. Proto je pro ně získání „správných“ statusových symbolů obzvlášť důležité.

Získat tyto symboly však obvykle znamená utratit peníze – které často nemáte. Tressie McMillan Cottom se o pravdivosti lekce, již si odnesla z pozorování své matky, přesvědčila mnohokrát na vlastní kůži.

Když například studovala vysokou školu, řekla jí manažerka bytového komplexu, kde se ucházela o práci, že ví, že je „v pořádku“, protože na pohovor přišla v kostýmu značky, kterou manažerka znala a uznávala – dokonce se jí ptala na jméno návrháře. Tím, že si oblékla drahý kostým, dala McMillan Cottom manažerce najevo, že navzdory tomu, že je černá žena, „patří“ – má vkus – a proto si tu práci zaslouží.

Stejně jako mnoho lidí z méně privilegovaného prostředí chápala, že statusové symboly otevírají dveře.