Hodnota všeho

Jsou bankéři opravdu nejproduktivnější lidé kolem nás? Skutečně vytvářejí hodnotu? Mnozí by bez váhání odpověděli „ano“. Máme tendenci považovat lidi pracující ve velkých firmách a v bankovnictví za tvůrce bohatství, kteří přispívají k ekonomice jako celku. Ale je to opravdu tak?

Finanční služby se do národního účetnictví začaly započítávat až v 70. letech 20. století. Předtím byly banky chápány spíše jako instituce, které hodnotu v ekonomice přerozdělují, nikoli vytvářejí. Ve skutečnosti je naše moderní pojetí ekonomické hodnoty poměrně nedávný výdobytek – a rozhodně není vytesané do kamene.

Má proto smysl velmi pečlivě přemýšlet o tom, kdo v ekonomice hodnotu vytváří – a kdo ji naopak odčerpává. V tomto shrnutí se dozvíte, co měl Adam Smith na mysli, když mluvil o volném trhu; proč účetní předstírají, že majitelé domů si své domy pronajímají sami sobě; a jaký je skutečný důvod toho, že si farmaceutické firmy mohou účtovat za léky tak vysoké ceny.

Je veškerá práce produktivní, nebo existuje i práce neproduktivní? Tato na první pohled jednoduchá otázka je předmětem debat už od 17. století. „Otec ekonomie“ François Quesnay věřil, že veškerá hodnota pochází z půdy. Z toho vyvozoval, že produktivní je pouze práce v zemědělství a těžbě. Všechna ostatní práce podle něj jen přesouvá tento produkt výměnou za peníze.

Quesnay popsal oběh peněz a zboží mezi třemi třídami: pracovníky na půdě; řemeslníky, kteří zpracovávají suroviny; a tím, čemu říkal „sterilní třída“ – šlechta a vlastníci půdy. Tato poslední skupina pouze přisvojuje hodnotu z ekonomiky prostřednictvím nájemného, protože vlastní půdu. Jinými slovy, je neproduktivní.

Klíčové poselství zní: pro rané ekonomy vytvářeli hodnotu pracovníci, zatímco vlastníci půdy ji přivlastňovali. Ekonomické teorie se v 18. a 19. století vyvíjely, ale Quesnayovo přesvědčení, že vlastníci půdy jsou neproduktivní, přetrvalo dlouho. Sdíleli ho i klasičtí ekonomové Adam Smith, David Ricardo a Karl Marx.

Smithův slavný ideál volného trhu původně znamenal trh „svobodný od renty“. Podle Smithe lze vydělávat peníze třemi způsoby: jako mzdu, jako zisk nebo jako rentu (nájemné). V centru Smithovy ekonomiky stáli výrobci. Jako skutečně produktivní síla vytvářeli tak velký přebytek, že z něj mohli žít i neproduktivní vlastníci půdy a aristokracie.

Smith neměl nic proti bohatství jako takovému. Věřil však, že peníze by se měly znovu investovat do produktivních odvětví – aby pracovníci mohli vyrábět ještě více a celkové bohatství rostlo. Když ale bohatí lidé, například vlastníci půdy, peníze hromadili nebo je nerozumně utráceli, považoval to za škodlivé pro ekonomiku – jen to totiž stahovalo peníze z oběhu.

Na Smithovu práci navázal na počátku 19. století David Ricardo. Definoval rentu jako příjem plynoucí z monopolu na něco vzácného. A popsal, jak renta funguje v praxi: má‑li vlastník půdy kvalitní pozemek, zemědělci mezi sebou soutěží o možnost si ho pronajmout – což tlačí nájemné neustále vzhůru.

Ricardova teorie, která se používá dodnes, se nevztahuje jen na nájem, který platíte svému pronajímateli. Stejný princip platí pro jakékoli odvětví pod monopolní kontrolou – vzpomeňte si na rostoucí ceny patentovaných léků nebo na ceny benzínu, které silně ovlivňuje kartel OPEC, sdružující země vyvážející ropu. To vše je forma renty – jinými slovy přisvojování si hodnoty.

Co ale vlastně hodnota je? Význam tohoto pojmu se od dob Smithe a Ricarda výrazně proměnil. A právě o tom bude řeč v následující kapitole.

Klasičtí ekonomové jako Adam Smith a David Ricardo a později i Karl Marx zastávali pracovní teorii hodnoty – myšlenku, že hodnota je obsažena v produktech, které pracovníci vyrábějí, například v potravinách či oblečení. Míra hodnoty nějakého statku podle nich souvisí s množstvím práce potřebné k jeho výrobě.

Na přelomu 19. a 20. století se však prosadil jiný koncept hodnoty. Neoklasičtí ekonomové vyvinuli vysoce vlivnou teorii mezního užitku. Ta se nesoustředí na pracovníka, ale na spotřebitele. Hodnota statku závisí na tom, jak moc ho lidé potřebují a jak je vzácný. A tato potřeba je subjektivní a proměnlivá.

Klíčové poselství zní: v neoklasické ekonomii závisí hodnota na spotřebiteli, nikoli na pracovníkovi.

Hlavním tvůrcem této nové teorie byl britský ekonom Alfred Marshall. Podle něj se hodnota neustále mění v závislosti na užitečnosti daného statku. Kolik byste právě teď zaplatili za čokoládovou tyčinku? Pravděpodobně jinou cenu, pokud byste měli hlad, a jinou, pokud byste hlad neměli. Ekonom by řekl, že mezní užitek tyčinky klesá, čím méně ji chcete. Dalším faktorem je vzácnost – představte si, kolik byste zaplatili za poslední tyčinku v celé zemi.

Marshall, původně matematik, tyto efekty znázornil elegantními grafy, které se staly základem ekonomických učebnic. Mezní přístup stojí v centru mikroekonomie dodnes a jeho pojetí hodnoty se bere jako samozřejmost. Hodnota se v praxi stala synonymem ceny.

Jakmile na to přistoupíme, pojem neproduktivní práce téměř mizí: jakákoli práce, za kterou někdo zaplatí, je podle definice produktivní. Jediný způsob, jak být neproduktivní, je být nezaměstnaný.

Teorie mezního užitku ovlivnila i chápání renty. Pro klasické ekonomy byla renta samostatnou kategorií příjmu, odlišnou od zisku. V mezním pojetí tomu tak není. Tím, že si pronajímatelé účtují vysoké nájemné, prostě maximalizují svůj příjem – stejně jako firmy maximalizují ceny, za které prodávají zboží, a snaží se minimalizovat mzdy svých pracovníků. Jakmile cena a hodnota splývají, zdá se, že vydělávat na rentě je stejně „produktivní“ jako cokoli jiného.

Ale měli bychom se na to dívat tímto způsobem? Není renta stále příkladem přisvojování si hodnoty? Mnozí by řekli, že ano – způsob, jakým však počítáme národní účty, naznačuje opak.