Hněvnomika

Pokud byste se zeptali některých ekonomů, poslední desetiletí by popsali jako období výrazného hospodářského úspěchu. Klíčové ukazatele, jako je HDP, rostou a produktivita dosahuje historických maxim. Přesto lidé po celém světě vycházejí do ulic. A jsou naštvaní.

Tyto úryvky zkoumají, jak se finanční svět protíná s naším emočním blahobytem, a snaží se odpovědět na otázku: Proč jsou lidé tak rozhněvaní? Propojují ekonomickou politiku, populistická hnutí a pocity stresu, vzteku a nejistoty, které většina z nás zažívá každý den.

V tomto shrnutí dostanete angažovaný úvod do toho, jak elitní instituce, které formovaly globální ekonomiku, selhaly ve svých odpovědnostech. Podíváme se také na různé podoby hněvu a na emoční důsledky, které tato selhání dále prohlubují. Ale neztrácejte naději – na závěr představíme několik politických návrhů, které by mohly naši současnou krizi zmírnit.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte:

• proč by noví sousedé neměli být zdrojem strachu,
• v čem se ekonomika podobá počítači,
• a jak mohou nízké úrokové sazby přispět k větší rovnosti.

Severní Irsko, rok 1980. Obyvatelstvo je rozdělené mezi ty, kteří usilují o znovusjednocení s Irskem, a ty, kteří zůstávají loajální Británii. V průběhu následujícího desetiletí jsou v důsledku konfliktu zabity či zraněny tisíce lidí.

Island, 2017. Únik takzvaných Panamských dokumentů odhaluje, že nejvyšší vládní představitelé využívají daňové ráje. Reykjavík zaplaví demonstranti, kteří neodejdou, dokud vláda nepadne.

Philadelphia, 2018. Tým Eagles vyhrává Super Bowl. V hodinách po zápase fanoušci rabují a ničí části města.

Tyto události se mohou zdát nesouvisející, ale něco je spojuje: hněv. Tato silná emoce je klíčovým motorem současného dění. Ne každý hněv je však stejný. Morální rozhořčení může sloužit k nápravě nespravedlnosti, ale hněv může být také zneužit k diskriminaci a rozdělování společnosti.

Hlavní poselství zní: hněv může společnostem skutečně pomoci – ale jen tehdy, je-li oprávněný.

Hněv je přirozenou součástí společenského života. Navzdory své špatné pověsti často plní užitečnou funkci: posiluje sociální normy, které vytváříme na ochranu společného dobra. Když někdo poruší normu – například podvádí nebo krade – setká se s kolektivním hněvem svého okolí. Této formě kolektivního hněvu říkáme morální rozhořčení.

Strach z takové reakce je účinným prostředkem, jak předcházet sobeckému jednání; zároveň může dodat energii potřebnou k nápravě skutečných křivd. To byl případ na Islandu. Když občané zjistili, že politici tajně zanedbávali své povinnosti, jejich morální rozhořčení vedlo k pádu vlády a otevřelo cestu spravedlivějšímu uspořádání. To je příklad oprávněného hněvu – tedy hněvu namířeného proti skutečné nespravedlnosti.

Existuje však i jiná forma kolektivního hněvu, která se projevuje jako kmenové myšlení, tribalismus. Tento typ hněvu lidi utvrzuje v příslušnosti k „naší“ skupině a podněcuje agresi vůči těm, kdo jsou vnímáni jako cizinci či vetřelci. Jde o kolektivní reakci na stres, strach a nejistotu.

V moderní politice tribalismus často nabývá podoby nacionalismu. Jak dnes vidíme, apel na nacionalistické emoce může být velmi účinným způsobem, jak motivovat voliče, aniž by bylo nutné řešit skutečné politické problémy. Příklady najdeme po celém světě. Politici jako Narendra Modi v Indii, Viktor Orbán v Maďarsku či Donald Trump ve Spojených státech využili právě tento typ hněvu k budování své politické podpory.

Trump konkrétně vzal nespokojenost Američanů žijících v ekonomicky upadajících regionech a přetavil ji v kmenový hněv namířený proti imigrantům. Bylo to účinné pro jeho zvolení, ale žádný z podstatných problémů to nevyřešilo.

Jaké jsou tedy v dnešním světě legitimní zdroje hněvu? Tomu se budeme věnovat v další kapitole.

Představte si rok 2005. Mladý pár spokojeně žije ve Španělsku. Oba pracují ve veřejném sektoru a mají skromnou finanční rezervu, kterou si vytvořili lety pečlivého spoření. Když nastane čas koupit dům, banka jim nabídne vysokou hypotéku, aby mohli vstoupit na rychle rostoucí trh s nemovitostmi.

O pár let později však přichází katastrofa. Trh s bydlením se zhroutí. Nejprve prudce klesne hodnota jejich draze koupeného domu. Poté vláda sníží plat jednomu z partnerů a druhý přijde o práci. Banka jim navíc začne hrozit zabavením domu. Politici nenabízejí žádnou pomoc – přesto však zachraňují některé velké korporace.

Jsou po tom všem mladí manželé rozhořčení? Téměř jistě ano. Nic špatného neudělali, a přesto se zdá, že se o jejich situaci nikdo nezajímá.

Tento hypotetický pár není ve svém rozhořčení sám.

Klíčová myšlenka zní: veřejný hněv podněcuje ekonomická nejistota a neochota politiků jednat.

Po finanční krizi v roce 2008 – a následné krizi eurozóny o pár let později – se tragický příběh našeho imaginárního španělského páru stal realitou pro miliony lidí ve Spojených státech i v Evropě. Ještě horší je, že tyto dva otřesy byly jen posledními výbuchy v procesu, který probíhá už desítky let a zásadně přetvořil politickou i ekonomickou krajinu planety.

Výsledkem je svět, v němž se mnoho lidí cítí oprávněně rozhořčeno na systém, který nesplnil své sliby.

Jednou z hlavních příčin tohoto rozhořčení je rostoucí ekonomická nerovnost. Od 70. let většina vyspělých zemí přijala neoliberální ekonomickou politiku: snižování daní, omezování sociálních výdajů a posilování trhů jako ústřední síly ve společnosti. Důsledek? Bohatí bohatnou a chudí chudnou. Od roku 2012 si nejbohatší jedno procento obyvatel přivlastnilo zhruba 90 procent příjmových přírůstků.

Tento přesun bohatství směrem nahoru znamená, že mnoho lidí pracuje více, ale vydělává méně. Ve Spojených státech se reálný mediánový příjem za poslední tři desetiletí téměř nezvýšil. Většina lidí tak zaznamenala jen velmi malé zlepšení životní úrovně. A pro ty, kdo žijí v upadajících menších městech, je vlastní finanční tíseň ještě bolestnější ve srovnání s viditelným úspěchem bohatších vrstev ve velkých metropolích.

Situaci dále zhoršují nedostatečné reakce politických institucí. Od konce studené války se dominantní politické strany ve většině demokracií posunuly doprava. Místo aby nabízely skutečná řešení, svádějí problémy na neurčité síly, jako je „globalizace“, nebo – což je ještě horší – se uchylují k nacionalismu.

Výsledkem je, že mnoho lidí s reálnými stížnostmi má pocit, že se jimi ve vládě nikdo vážně nezabývá. Zůstávají proto rozhořčeni.