Hledání smyslu v nedokonalém světě

Má život smysl? Může vůbec existovat ve světě plném utrpení? Dělá smrt všechno bezvýznamným? Většina z nás se v určité chvíli svého života nad takovými velkými otázkami zamýšlela. Odpovědět na ně je ale něco úplně jiného. Otázky tohoto druhu se nám nakonec často jeví jako neřešitelné – vznešené, esoterické, vzdálené praktickým řešením. Zdá se, že k jejich skutečnému pochopení by byl potřeba nějaký mystický zážitek.

V tomto shrnutí uvidíte něco jiného. Pomocí jednoduchých a přehledných argumentů zjistíte, že smysl života je mnohem obyčejnější a každodennější záležitost, než by se mohlo zdát. Ukáže se, že život každého člověka může mít smysl a že každý si může osvojit filozofické nástroje, které mu umožní o velkých otázkách života přemýšlet a odpovídat na ně jasně a logicky.

Dozvíte se také, proč perfekcionisté často nežijí smysluplné životy; co vás může o smyslu života naučit čistá kuchyňská podlaha; a jak vám rozhovor s dítětem o bonbonech může pomoci uvidět hodnotu vlastního života.

„Život je úplně bezvýznamný.“ Kdyby vám tohle řekl přítel, jak byste reagovali? Kdybyste byli filozof, první, o co byste se snažili, by bylo vyjasnit si, co přesně tím „smyslem“ myslí. To je nejlepší způsob, jak se ujistit, že mluvíte o tomtéž.

Co tedy máme na mysli, když mluvíme o „smyslu života“? Dá se to shrnout jedním slovem: hodnota. Klíčová myšlenka zní: když se ptáme na smysl života, ve skutečnosti se ptáme na hodnotu.

Podívejme se na to takto. Když lidé říkají, že jejich život nemá smysl – nebo že ho nemá dost – obvykle tím myslí, že jejich život nemá dostatečnou hodnotu. Že v něm prostě není dost věcí, které by za něco stály.

Vezměme si jako příklad Lva Tolstého. Člověk by čekal, že pokud někdo vnímá svůj život jako plný smyslu, bude to světově proslulý romanopisec, autor Vojny a míru. Už za jeho života ho lidé označovali za jednoho z největších ruských spisovatelů v dějinách. K tomu měl krásné venkovské sídlo, kde žil se svou milující manželkou a dětmi. Co víc si přát?

Přesto se Tolstoj v určitém období svého života ocitl v hluboké krizi a psal o tom, jak je to všechno bezvýznamné. Proč? Všechny jeho úspěchy pro něj ztratily hodnotu. Dokud věřil, že má smysl psát velké knihy, které inspirují nespočet lidí, mohl být šťastný. Jakmile ale tato hodnota v jeho očích zmizela, zmizel i veškerý smysl.

Tolstého pohled na svět se zúžil na otázku: „A co jako?“ Kdykoli se přistihnete, že přemýšlíte o smyslu své existence nebo se ptáte, pro co vlastně žijete, ptáte se zároveň na hodnotu. Nakonec se nespokojíte s jakýmkoli smyslem – potřebujete takový, který skutečně považujete za cenný.

Představte si třeba souseda, který tráví život sbíráním utěrek na nádobí. Většina z nás by neřekla, že to samo o sobě stačí k tomu, aby byl život smysluplný; prostě nevidíme sbírání utěrek jako cíl, který by měl velkou hodnotu. Pokud to stejně vnímá i váš soused – pokud svou sbírku považuje za nešťastnou obsesi, které by se raději zbavil – pak mu to na hodnotě života nepřidá.

Jestliže to však považuje za cenné, není žádný důvod, proč by mu utěrky nemohly dávat smysl. Jejich sbírání je jeho životní cíl, jeho jasný smysl. Když hledáte smysl života, nestačí vám jen nějaký libovolný cíl – potřebujete takový, o němž jste přesvědčeni, že má skutečnou hodnotu.

Otevřete si knihu téměř kteréhokoli filozofa – od starověkých Řeků až po moderní myslitele – a pravděpodobně se dočtete, že smysluplný život musí zahrnovat dosažení něčeho obtížného. Je to proto, že mnozí filozofové jsou, pokud jde o smysl života, perfekcionisté.

Nejsou v tom ale sami. Perfekcionismus je jedním z hlavních důvodů, proč lidé mívají pocit, že jejich životy nemají smysl. Vnímají život jako buď–anebo. Pokud nedělají něco naprosto výjimečného – například neobjevují teorii relativity nebo nezasvětili život péči o nemocné a chudé – pak podle nich jejich život nemá žádný smysl.

Většina z nás ale není ani Einstein, ani Matka Tereza. Z toho pak zdánlivě plyne jasný závěr: většina životů je bezvýznamná. Opravdu? Ne tak docela. Když se na perfekcionismus podíváme blíž, začne se rozpadat.

Klíčová myšlenka zní: pokud jde o smysl života, nemusíte být perfekcionisté.

Život by byl báječný, kdyby bylo všechno dokonalé, že? Možná. Ale věci nemusejí být dokonalé, aby byly skvělé – nebo alespoň velmi dobré. A ve skutečnosti má perfekcionismus hned několik problémů.

Za prvé se většinou uplatňuje dost nekonzistentně. Lidé, kteří jsou perfekcionisty v otázce smyslu života, často stejný přístup nepoužívají v jiných oblastech. To vede k mnoha dvojím metrům. Perfekcionisté si například nemyslí, že jídlo v restauraci je zbytečné, pokud nejde o nejvyhlášenější francouzskou kuchyni. Ani se nepovažují za naprosté neúspěšné, pokud nedostanou ze všech testů sto procent. Takové myšlenky by jim nejspíš připadaly absurdní.

Není pak stejně absurdní uplatňovat takový standard na smysl života?

A tím to nekončí. Když se nad tím zamyslíme, požadavky, které perfekcionisté kladou sobě i ostatním, jsou ve skutečnosti krajně nepravděpodobné. Jsou nerealistické – a to znamená, že mohou vést jen ke zklamání.

Neočekáváme, že pes bude řídit auto, ani nevyhodíme židli jen proto, že se na ní nedá vařit voda. Stejně tak by bylo zvláštní označit přítele za obrovské selhání jen proto, že za den nedokáže stihnout tolik co Superman. Přesně tak ale uvažuje perfekcionismus, když tvrdí, že naše životy musí být nějak výjimečné, aby měly smysl.