Havran

Náš příběh začíná koncem, který je dobře známý: 18. listopadu 1978 zemřelo přibližně 917 lidí – převážně Američanů – v tom, co mnozí označili za hromadnou sebevraždu, či dokonce vraždu. Tito lidé byli členy Chrámu lidu a jejich těla zůstala rozeseta po osadě v Guyaně v Jižní Americe. Jejich vůdcem byl muž jménem Jim Jones.

Reverend Jim Jones byl vůdcem kultu, pro své stoupence charismatickou osobností, která však skrývala velmi temnou stránku. Tyto úryvky se noří do charakteru této kultovní postavy, zkoumají, odkud vzešel a jak se mu podařilo získat takovou moc nejen v prostředí protikultovních hnutí, ale i v hlavním proudu politiky 70. let. Důležité je, že ukazují, jak mohl fanatismus jediného muže přivést stovky dospělých i dětí k hrůzné smrti – k největší hromadné vraždě v dějinách USA před teroristickými útoky z 11. září.

V tomto shrnutí se dozvíte, jak Jonesovo rané chování naznačovalo, že nešlo o obyčejnou osobnost; jaké strategie mu pomohly rozšířit jeho kongregaci a proč stovky lidí následovaly Jonese až na smrt.

Jim Jones se narodil v Indianě a vyrůstal převážně s nepřítomnými rodiči, kteří nechali svého excentrického syna víceméně napospas osudu. Jeho otec byl nezaměstnaný alkoholik, matka pracovala dlouhé hodiny, aby rodinu uživila, a většinu dní trávila mimo domov. Navzdory jejím nejlepším úmyslům nebyla domácnost Jonesových ani teplým, ani pečujícím prostředím. Jones později přiznal, že litoval, že neměl blízkou rodinu, a dlouho ho trápil pocit odlišnosti a osamělosti.

Aby se s tím vyrovnal, hledal společenství v místních kostelech. Kamkoli šel, nosil s sebou Bibli. Projevoval také soucit s těmi, které vnímal jako vyloučené na okraj společnosti. Rodinný dům stál blízko železniční tratě a v okolí žilo mnoho bezdomovců. Jones jim často dával jídlo.

Jak Jones dospíval, rozvíjela se v něm zároveň ohromná potřeba moci a kontroly nad ostatními. S posedlostí četl o historických osobnostech, jako byli Mahátma Gándhí, Josif Stalin, Karl Marx a zejména Adolf Hitler. Přemýšlel o jejich silných a slabých stránkách a zkoumal, co každého z nich přivedlo k úspěchu či pádu.

V jednu chvíli si z podkroví nedaleké stodoly udělal provizorní kostel, ve kterém vedl vlastní „bohoslužby“. V znepokojivém projevu své potřeby kontroly se jednoho večera rozhodl dva své přátele v tomto prostoru zamknout přes noc. Jindy šel Jones na lov se svým nejlepším přítelem Donem. Když byli hluboko v lese, namířil na Dona zbraň a pohrozil mu, že ho zastřelí, pokud nepřestane jít dál.

Jones projevil svou sadistickou stránku i na zvířatech: jednou například uřízl kuřeti nohu a pokusil se ji připevnit ke kachně. Jak uvidíme v další části, zároveň se učil svou temnější povahu maskovat přesvědčivě okouzlujícím vystupováním.

S přibývajícím věkem se v Jonesově chování stále těsněji prolínaly projevy laskavosti s hlubokou schopností krutosti a s potřebou mít druhé pod kontrolou. V osmnácti letech se oženil s Marceline Baldwinovou, ženou, která mu zůstala manželkou až do hořkého konce, navzdory letům utrpení pod jeho nadvládou.

Jedním z příkladů jeho temné povahy je epizoda, kdy jednou při čtení novin řekl Marceline o strašlivé autonehodě. Tvrdil, že mezi oběťmi je i jedna z jejích nejlepších přítelkyň. Marceline se zhroutila žalem; o chvíli později Jones přiznal, že si jen dělal legraci. Nešlo však o nevydařený vtip. Jones vnímal lidi v Marcelinině životě jako konkurenci, která ho připravuje o její bezvýhradnou úctu a pozornost. Záměrně manipuloval emocemi své ženy, aby zjistil, jak hluboký je její vztah k přítelkyni ve srovnání s oddaností jemu.

Postupem času se Jonesova touha po kontrole stávala promyšlenější. V té době byl již ateistou, ale v roce 1952 ho začala zajímat metodistická církev, kterou Marceline navštěvovala. Pastor tam kázal o nutnosti ukončit chudobu a nezaměstnanost, o lepší péči o staré lidi, o ochraně svobody slova, reformě vězeňství a boji za rasovou rovnost. Tato kázání v Jonesovi něco probudila – hledal způsob, jak lidi inspirovat a vést k činům. Uviděl v tom svou životní cestu.

Téhož léta se Jones připojil k metodistické církvi v Somersetu v Indianapolisu jako studentský pastor. Hodiny trávil účastí na místních probuzeneckých shromážděních a „uzdravovacích“ bohoslužbách, aby se naučil přesvědčivou kadenci a rétorické dovednosti evangelikálních kazatelů. Vynalézavě získával soukromé informace o členech sboru a pak je během kázání zmiňoval, aby působil jako člověk obdařený prorockým darem. Tento trik fungoval. Jeho sbor brzy praskal ve švech a následovníci byli nejen věrní, ale i vášnivě oddaní.