Halucinace

Mnozí z nás se v určitém okamžiku svého života setkali s halucinacemi. Jsou poměrně běžné: mohou se objevit v důsledku horečky, nemoci nebo užívání omamných látek. Přesto většina lidí nezná různé typy halucinací. Věděli jste například, že halucinace nejsou jen zrakové, ale mohou mít podobu i tajemných zvuků nebo dokonce vůní?

V tomto shrnutí se seznámíte s mnoha druhy halucinací a s tím, proč k nim dochází. Dozvíte se také, proč mnozí lidé po amputaci stále cítí své chybějící končetiny, jak jedna halucinace způsobila, že se jistý člověk cítil jako broskev, a proč může být pro některé lidi samotné usínání děsivým zážitkem.

Viděli jste někdy, cítili, slyšeli nebo jinak vnímali něco, o čem jste si později uvědomili, že to byla jen vaše představivost? Halucinace jsou vjemy, které se objevují bez odpovídající vnější reality. Jinými slovy: halucinujete, když nedobrovolně vnímáte něco, co ve skutečnosti neexistuje.

Lidé, kteří oslepli nebo mají jinak výrazně zhoršené vidění, často zažívají zrakové halucinace. Jedna studie například ukázala, že z téměř 600 starších lidí se zrakovými problémy jich přibližně 90 procent zažilo nějakou formu halucinací. Patnáct procent mělo složité halucinace, kdy „viděli“ věci jako lidi, zvířata nebo celé scény. Osmdesát procent zažívalo jednoduché halucinace, tedy tvary, barvy a někdy i vzory.

Když člověk s částečnou nebo těžkou slepotou zažívá zrakové halucinace, nazývá se to syndrom Charlese Bonneta (CBS). Charles Bonnet, ženevský přírodovědec, jej popsal poprvé v roce 1760. Nejprve ho pozoroval u svého dědečka a později i u sebe.

Oliver Sacks měl například slepou pacientku jménem Rosalie, která trpěla složitými halucinacemi v rámci CBS. Ty se před ní odvíjely jako film. Viděla vysoce realistické postavy oblečené v barevných orientálních oděvech, které přicházely a odcházely ze scény před ní, aniž by s ní jakkoli navázaly kontakt.

Jedním z důvodů, proč slepí nebo částečně slepí lidé zažívají takové halucinace, je skutečnost, že vznikají ve stejných oblastech mozku jako běžné zrakové vnímání. To znamená, že jsou fyziologicky odlišné od obrazů, které si vědomě vybavujeme, když si něco představujeme.

Zrakové halucinace může vyvolat i smyslová deprivace. Lidé například halucinují, když jsou po delší dobu vystaveni stejné monotónní scéně, například úplné tmě. Tento jev se často označuje jako „vězeňské kino“. Vězeňské kino je tak silné, že se zdá, že ho po určité době izolace nakonec zažije každý člověk. Vize se mohou pohybovat od jednoduchých geometrických vzorů až po složité scény, což je důsledkem rostoucí dráždivosti zrakové kůry.

Zkuste si vybavit, jak vonělo vaše poslední jídlo. Pokud jste jako většina lidí, bude to obtížné, protože není běžné, aby si lidé dokázali vůně živě představit. Pokud však dojde k oslabení čichu, není neobvyklé, že lidé začnou halucinovat vůně.

Anosmie – úplná ztráta čichu – postihuje přibližně pět procent populace a 10 až 20 procent z nich zažívá čichové halucinace. Lidé, kteří přišli o značnou část čichu, ale neztratili ho úplně, obvykle trpí i smyslovými deformacemi, nazývanými dysosmie.

Sacks kdysi korespondoval s pacientkou Mary B., která trpěla dysosmií. Pro ni voněly parfémy, káva i automobily nesnesitelně silně. Dysosmie zároveň deformuje i chuť, protože ta je na čichu velmi závislá. Pro Mary B. začalo ovoce a zelenina chutnat kovově a zkaženě.

Zatímco je obtížné si vůně představovat, není těžké si v duchu vybavit zvuky. Neúmyslné sluchové halucinace jsou také velmi rozšířené. Na rozdíl od čichových halucinací jsou sluchové halucinace v běžné populaci poměrně časté.

Dříve se mělo za to, že slyšení hlasů je například typickým příznakem schizofrenie. Ve skutečnosti však většina lidí, kteří hlasy slyší, netrpí závažnou duševní poruchou. Nejčastější sluchovou halucinací je zaslechnutí vlastního jména. Není také neobvyklé slyšet jednoduché či nevýznamné hlasy, které mluví o každodenních věcech. Mohou vydávat i jednoduché příkazy, například vám říct, kam položit sklenici, nebo na kterého koně vsadit.

Jedním z možných vysvětlení halucinací nevýznamných hlasů je, že v sobě máme jakousi „zábranu“, která nám brání slyšet naše vlastní vnitřní hlasy. U některých lidí se však tato zábrana prolomí, takže ve skutečnosti „slyší“ své vlastní myšlenky.