Génius psů

Každý rok cestují hrdí majitelé se svými chlupatými parťáky po celém světě na psí výstavy, kde předvádějí širokou škálu dovedností, od agility až po nejrůznější triky. Jen těžko lze popřít, že psi mají ohromnou schopnost učení. Výzkumy dokonce ukazují, že jen málokteré jiné zvíře se učí tak dobře jako oni.

Jak se tedy stalo, že jsou psi tak chytří? Domestikace a výcvik v tom jistě hrají roli, ale jak uvidíte v následujících kapitolách, příběh je mnohem složitější. Jak se z divokých, samotářských vlků stal nejlepší přítel člověka a jak se vyvinulo výjimečné pouto, díky němuž jsou psi tak dobře přizpůsobení životu ve „smečce“ dvounohých lidí?

Pokračujte ve čtení a objevte génia psů. V tomto shrnutí se dozvíte:

• proč se psi v podstatě rozhodli zdomácnět sami,
• v čem se kognitivní schopnosti psů podobají schopnostem batolat,
• a proč má buldok tak plochý čenich a tak silné čelisti.

Pokud jste někdy viděli psa, jak předvádí sérii složitých triků, víte, že tito čtyřnozí tvorové jsou chytří. Ale jak moc jsou vlastně chytří – a jak vůbec můžeme psí inteligenci měřit?

Zvířecí inteligence se liší od té lidské a lépe ji vystihuje, jak dobře se daný druh dokázal v průběhu času uživit, přežít a rozmnožit. Zajímavé je, že mnoho savců je dnes na ústupu, je ohrožených nebo na pokraji vyhynutí – ale psi ne.

Jak tedy posuzovat genialitu psů? Génius může vynikat v jedné oblasti kognice, ale v jiné zůstat průměrný či podprůměrný. Psi možná nejsou „univerzální“ géniové, ale ve srovnání s jinými blízce příbuznými druhy je můžeme považovat za specializované génie.

Dalším znakem geniality je schopnost spontánně vyvozovat závěry – něco, co lidé dělají neustále. Když například přijíždíte ke křižovatce a nevidíte svůj semafor, ale všimnete si auta, které vjíždí do křižovatky z vedlejší ulice, logicky usoudíte, že máte červenou.

Psi také dokážou vyvozovat informace z okolí, protože v přírodě je jen málo prostoru pro metodu pokus–omyl. Trvalý vztah mezi lidmi a psy v průběhu historie stojí právě na naší sdílené inteligenci.

Dlouho se předpokládalo, že to byli lidé, kdo si bral vlčata jako společníky, a ta se postupně vyvinula v dnešní psy. Jenže proč by naši předkové brali mláďata zvířat, kterých se zároveň velmi báli? Lidé navíc nepotřebovali vlky jako pomocníky při lovu – naopak, kdybychom je začlenili do lidské „smečky“, museli bychom lovit mnohem víc, protože vlk potřebuje až pět kilogramů masa denně, aby přežil.

K tomu jsou vlci krajně majetničtí, pokud jde o potravu, a hladový vlk je nebezpečný vlk. Teorie, že lidé prostě odchovali vlčata a tím vznikli psi, proto příliš nedává smysl.

Jak tedy vysvětlit, že ve starověkých lidských hrobech starých zhruba 10 000 až 12 000 let nacházíme i pohřbená štěňata?

Jak se tedy z vlka stal domestikovaný pes? Spíše než aby lidé cíleně vyhledávali spojení s vlky, byli to vlci, kdo si vybral život po boku lidí.

První lidská sídliště nabízela nový zdroj potravy – vyhozené kosti, zbytky a zkažené maso. Jen ti odvážnější vlci dokázali této příležitosti využít a postupně se zdokonalovali v tom, jak reagovat na lidské chování a signály. I když je lidé často zaháněli, lákadlo jídla převážilo nad hrozbou nebezpečí.

Během několika generací se začaly rýsovat rozdíly mezi divokými vlky a „proto-psy“. Tato zvířata dávala přednost pobytu v blízkosti lidí před životem ve vlčí smečce. Tímto pozoruhodným způsobem se psi v podstatě zdomácněli sami.

Tuto představu podporují i experimenty s liškami na Sibiři. Lišky byly vybírány podle toho, jak přátelsky reagovaly na lidi, a pouze tyto jedince nechávali vědci rozmnožovat. Vybrané lišky pak dávaly přednost hračkám, kterých se lidé dotýkali, zatímco ostatní lišky si vybíraly hračky, na něž lidé nesahali. Postupný výběr při rozmnožování vedl k liškám, které se místo strachu z lidí snažily s lidmi navazovat kontakt.

Ví se také, že pokud mají psi na výběr být s jinými psy, nebo s člověkem, často volí člověka. Už pouhá přítomnost člověka dokáže výrazně snížit jejich hladinu stresu. Pes projevuje vůči lidem spojenectví, jaké u jiných zvířat prakticky nevidíme, a často se ke svému majiteli chová podobně jako lidské dítě k rodiči.

Jak trefně poznamenal americký spisovatel devatenáctého století Josh Billings: „Pes je jediná bytost na světě, která tě miluje víc, než miluje sama sebe.“

A dokonce i psi, kteří jsou nejblíže původním proto-psům – australští dingové a novoguinejští zpívající psi – dokážou číst a chápat lidská gesta.

Otázka ale zní: do jaké míry nás psi skutečně chápou?