Fukušima

Dne 11. března 2011 zasáhlo pobřeží Japonska mimořádně silné zemětřesení. Jeho otřesy vyvolaly masivní tsunami, která se hnala přes oceán a ničila vše, co jí stálo v cestě. Když dorazila k japonskému pobřeží, způsobila záplavy v jaderné elektrárně Fukušima Daiichi a vedla ke katastrofálnímu tavení reaktorových jader.

Celkově si katastrofa ve Fukušimě v roce 2011 vyžádala životy téměř 20 000 lidí a způsobila nedozírné škody po celém Japonsku. Přesto se zdá, že se z ní jen málo úřadů skutečně poučilo. Jak je možné, že se záložní a havarijní systémy zhroutily tak úplně? Proč nebyla zajištěna dostatečná ochrana proti tsunami? Proč jaderné úřady nevzaly v úvahu zkušenosti z Černobylu a dalších havárií? A co je nejdůležitější: co můžeme udělat, abychom podobným událostem v budoucnu zabránili?

Následující kapitoly vysvětlují, co přesně se v březnu 2011 v elektrárně Fukušima Daiichi pokazilo, jak Japonsko reagovalo a proč se ani dnes nemusíme cítit v bezpečí před další jadernou havárií. V tomto shrnutí se dozvíte, jak byl inspektor, který odhalil prasklinu v elektrárně Fukušima, umlčen; proč se na místo tavení jádra dívali vyšetřovatelé jako na místo činu; a proč američtí regulátoři své občany před jadernými riziky stále nedostatečně chrání.

Ve starověku Japonci věřili, že častá zemětřesení v této oblasti způsobuje pohyb obrovského sumce žijícího pod ostrovy, které tvoří Japonsko. Dnes máme mnohem přesnější vědecké poznatky o zemětřeseních, přesto účinky otřesů z 11. března 2011 a následné tsunami předčily i naše současné chápání.

Zemětřesení z roku 2011 patřilo k nejsilnějším v dějinách Japonska. Jeho ohnisko leželo asi 40 mil (zhruba 65 kilometrů) východně od japonského pobřeží, kde se jedna tektonická deska podsouvala pod sousední – proces nazývaný subdukce. Při něm se uvolnilo obrovské množství energie, tak velké, že dokonce vychýlilo zemskou osu o několik centimetrů.

Po zemětřesení v Kóbe v roce 1995, které si vyžádalo 5 000 životů, vyvinulo Japonsko jeden z nejsofistikovanějších systémů včasného varování před zemětřesením na světě. Tento systém využívá síť přibližně 1 000 seismických senzorů rozmístěných po celé zemi, které umožňují velmi přesně určit místo vzniku otřesů.

Bezprostředně po zemětřesení v roce 2011 byla jeho síla odhadnuta na 7,9 stupně Richterovy škály, která se používá k vyjádření magnitudy zemětřesení. Během několika následujících dnů však Japonská meteorologická agentura upřesnila, že skutečná magnituda dosáhla 9,0 – tedy zhruba 45krát více energie, než ukazoval původní odhad. Šlo tak o nejsilnější zemětřesení, jaké kdy japonské přístroje zaznamenaly, a jedno z pěti nejsilnějších na světě od začátku instrumentálních měření.

Následná tsunami byla mimořádně ničivá a dalece překonala všechny předchozí výpočty. Když její vlny dorazily až k Antarktidě, tedy přibližně 8 000 mil (asi 13 000 kilometrů) od epicentra, byly stále dost silné na to, aby odlomily z ledovcového šelfu masiv ledu o velikosti Manhattanu.

Lidské ztráty byly stejně ohromující: katastrofa, která vešla ve známost jako fukušimská, si nakonec vyžádala více než 18 000 životů.

Několik hodin po zemětřesení začaly vlny tsunami narážet na japonské pobřeží. Zatímco se lidé snažili dostat do bezpečí mezi troskami zničených budov, japonské úřady brzy zjistily, že čelí ještě většímu problému.

Tsunami nejen zničila domy a infrastrukturu, ale také zaplavila jadernou elektrárnu Fukušima Daiichi a způsobila v ní úplný výpadek elektrického proudu. Ten byl přitom nezbytný pro chlazení jaderných reaktorů. Pokud chladicí systém selže, palivo v reaktoru začne tát už zhruba po 30 minutách. Vzniklá roztavená hmota je natolik žíravá a horká, že může prorazit i šestipalcovou (asi 15 centimetrů silnou) ocelovou stěnu reaktoru a následně i obvodovou konstrukci budovy, čímž se radioaktivní materiál uvolní do okolního prostředí. Jinými slovy, dojde k tavení jádra.

Situaci dále zhoršilo, že záplava zničila i záložní dieselové generátory a přístroje v řídicí místnosti. Operátoři tak přišli o možnost sledovat, co se v reaktorech děje. Problém ještě prohloubily vážné nedostatky v havarijním plánu pro krizové situace.

V případě tavení jádra mohli operátoři jako krajní opatření uvolnit tlak v reaktoru otevřením speciálních ventilů, které měly řízeně vypustit část radioaktivních plynů do okolí. Tím se mělo předejít potenciálně katastrofálnímu nárůstu tlaku uvnitř reaktoru. Ještě horší než samotné tavení jádra je totiž možnost, že příliš vysoký tlak způsobí výbuch reaktoru.

Havarijní plán však neobsahoval žádné pokyny, jak ventily otevřít ručně, a při nefunkčních přístrojích tak bylo toto opatření prakticky nepoužitelné. Elektrárna navíc neměla funkční spojení s úřady. Podle plánu měla být v případě nouze rozeslána faxová oznámení různým úřadům a okolním obcím. Kvůli výpadku proudu to ale nebylo možné.