Filozofie pro život

Dnes jen stěží projdete kolem výlohy knihkupectví nebo kiosku na letišti, aniž byste narazili na desítky knih o osobním rozvoji, které slibují odhalit tajemství šťastného a úspěšného života. Touha po štěstí a úspěchu je tu však s námi odjakživa a už staří řečtí a římští filozofové zasvětili své životy úvahám o tom, co tyto cíle ve skutečnosti znamenají a jak jich nejlépe dosáhnout. Ukazuje se, že i dnes se z jejich učení můžeme mnoho naučit – zvlášť když je spojíme s moderními poznatky kognitivní psychologie.

V následujících kapitolách uvidíte, že řada principů moderní kognitivně‑behaviorální terapie byla předkládána už před tisíci lety. Dozvíte se také o praktických přínosech starověké filozofie, kterou přijímali jak otroci, tak císaři. A nakonec pochopíte, proč je na konci dne dobrý život především ve vašich rukou – a nikdo jiný ho za vás neodžije.

Starověká moudrost dnes znovu ožívá a propojuje se s moderním poznáním psychologie. Mnoho z toho, čemu dnes říkáme věda o štěstí, je ve skutečnosti inspirováno řeckou a římskou filozofií.

Typickým příkladem je kognitivně‑behaviorální terapie (KBT), moderní psychoterapeutický směr založený na vědeckých principech, který čerpá inspiraci z antické filozofie, zejména od následovníků Sókrata známých jako stoikové. Jak KBT, tak stoikové tvrdí, že kořeny duševních potíží neleží primárně v chemii mozku, ale v našich iracionálních přesvědčeních. Římský stoik Epiktétos to vystihl slovy: „Lidé nejsou zneklidňováni věcmi, ale svými názory na ně.“

Tato věta inspirovala jednoho ze zakladatelů KBT, Alberta Ellise, k vytvoření jeho ABC modelu, který tvoří základ tohoto přístupu: nejprve zažijeme aktivující událost (A), tu si nějak vyložíme prostřednictvím svých přesvědčení (B) a z toho pak plynou naše emocionální důsledky (C). Příklad: neuděláte zkoušku z řízení (A), začnete si myslet, že vy sami jste neúspěch (B), a cítíte se bezcenně (C). Stoikové i KBT však tvrdí, že pokud změníme svá přesvědčení (B), změní se i naše emoce. Přehodnotíme‑li neúspěch nikoli jako projev špatného charakteru, ale jako příležitost k učení, můžeme se vyhnout duševním poruchám, jako je deprese. Přijměte tedy svůj neúspěch, a posíleni znalostí svých slabin trénujte ten parkovací manévr, co to jde.

Martin Seligman, žák dalšího zakladatele KBT Aarona Becka, se snaží principy KBT využít nejen k léčbě duševních poruch, ale i k tomu, aby lidem pomohl být šťastnější. Jeho moderní teorie pozitivní psychologie je inspirována Aristotelovou starověkou filozofií „kvetení“. Kvetení nastává tehdy, když zapojíme své nejvyšší motivace k sebezdokonalování – například když usilujeme o uměleckou či profesní excelenci. Stejně jako Aristotelés se i Seligman soustředí na kultivaci výjimečného charakteru. Projev našich silných stránek a ctností – třeba odvahy ozvat se navzdory odporu okolí nebo sebekontroly při práci na vlastních snech – představuje každodenní kroky, jimiž se přibližujeme svému nejlepšímu možnému já.

Když už rozumíme společným rysům starověké filozofie a kognitivně‑behaviorální terapie (KBT), podívejme se na některé zásadní rozdíly. Zatímco KBT je zaměřena na krátkodobou, časově ohraničenou terapii, starověká filozofie je celoživotní disciplína, kterou je třeba cvičit každý den.

Standardní průběh KBT trvá obvykle kolem 16 týdnů – tedy dobu, kterou většina pacientů potřebuje k zotavení z běžných duševních poruch, jako je sociální úzkost, posttraumatická stresová porucha nebo deprese. Naproti tomu starověká filozofie měla být praktikována denně po mnoho let jako trvalá „terapie duše“. Tento celoživotní závazek znamenal, že antičtí filozofové nešli jen za prostým sebezlepšováním, ale usilovali o radikální proměnu sebe samých – a potenciálně i celé společnosti.

To se odráželo v jejich kritice společenských poměrů a v návrzích politických uspořádání, zatímco moderní KBT zůstává apolitická. Platón například navrhoval, aby ve státě vládli filozofové – nejmoudřejší členové společnosti – jako filozofové‑králové. Aristotelés zase tvrdil, že každý člověk by se měl zabývat otázkou: „Co je dobrá společnost?“ a přemýšlet o tom, co tvoří prosperující a spravedlivý řád.

Druhým způsobem, jak antičtí filozofové překračovali rámec pouhého sebezlepšování, bylo jejich zkoumání smyslu božství, života a našeho místa ve vesmíru. Stoikové například věřili, že vesmír je prostoupen racionální inteligencí a že je jejich povinností jednat vždy rozumně, aby byli v souladu s kosmem jako celkem. Epikurejci naopak zastávali názor, že žijeme v materialistickém vesmíru bez posmrtného života, a proto je třeba co nejlépe využít těch několik málo let, která máme na této planetě.

Pohledem na lidský život jako na celek se starověcí filozofové snažili vytvořit způsob bytí, který vede k dobrému životu. Ačkoli se v mnoha konkrétních principech rozcházeli, v základu se shodovali: filozofie je celoživotní praxe a vyžaduje značnou disciplínu. Co tedy mohou jednotlivé filozofické směry nabídnout našemu seberozvoji v moderní době?