Fašismus

Pro většinu z nás je „fašismus“ pojmem z učebnic dějepisu. Vybavují se nám černobílé fotografie Hitlera a Mussoliniho – připomínky dávno minulé doby, kdy byly světové demokracie mladé a nestabilní. Skutečnost je však taková, že mnoho vlád po celém světě dnes vykazuje antidemokratické, ne‑li přímo fašistické tendence. Od Jižní Ameriky po Evropu vyvolává řada zemí obavy o stav demokracie.

Autor vysvětluje, jak se dříve stabilní demokracie mohou postupně zvrhnout v fašistické režimy, a zvažuje, zda by podobný vývoj mohl ohrozit i Spojené státy americké, samoproklamovanou „zemi svobody“. Na základě historických i současných příkladů se tyto úryvky zabývají tím, co fašismus znamená a jak vzniká.

V tomto shrnutí se také dozvíte, kdo vymyslel slogan „Amerika na prvním místě“, co Donald Trump řekl o antidemokratických vůdcích po celém světě a proč Mussolini přirovnával uchopení moci k trhání kuřete.

„Fašismus.“ Toto slovo se používá velmi často. Na jednom internetovém fóru ho uslyšíte ve vztahu k policistům, v novinovém sloupku zase k popisu feministek. Jinde se tak označují vegani nebo byrokraté. Co tedy toto slovo vlastně znamená? Kdo je to „fašista“?

Fašismus je ideologicky vágní a může zahrnovat politiku jak pravice, tak levice. V Itálii 20. let, kde fašismus vzkvétal, existovali levicoví fašisté, kteří prosazovali diktátorskou vládu ve prospěch dělnické třídy, i pravicoví fašisté, kteří podporovali autoritářský režim založený na úzké spolupráci státu a velkého byznysu. V Německu národní socialisté, neboli nacisté, spojovali sliby vyšších důchodů a lepšího vzdělání se svou antisemitskou propagandou.

Dnes se vlády vykazující fašistické tendence objevují napříč ideologickým spektrem – od socialismu ve Venezuele po konzervativní nacionalismus v Maďarsku. Otázka, kdo přesně je fašista, proto není nejpřínosnější. Daleko užitečnější je ptát se, jaké charakteristiky fašismus vykazuje.

Fašismus čerpá sílu z rozhořčené, rozzlobené veřejnosti – ať už je tato zloba důsledkem prohrané války či ztraceného území, ztráty národní hrdosti, pracovních míst, nebo jakékoli kombinace těchto faktorů. Nejúspěšnější fašističtí vůdci mají charisma, které jim umožňuje emocionálně se spojit s davem a přetavit veřejný hněv v pocit sounáležitosti a společného cíle.

Jakmile se dostanou k moci, fašisté konsolidují svou autoritu tím, že ovládnou tok informací. Hitlerův režim neúnavně šířil propagandu – Mein Kampf, Hitlerova vlastní kniha, byla studována jako Bible, zatímco rozhlasové projevy umožňovaly Führerovi šířit jeho nenávistnou rétoriku k 80 milionům lidí najednou. Dnes autoritářské vlády, jako je Rusko či Turecko, šíří dezinformace online a snaží se umlčet média, která je kritizují.

Fašista obvykle tvrdí, že jedná a mluví jménem celého národa nebo celé „skutečné“ společnosti, a kreslí ostrou dělicí čáru mezi touto skupinou a „cizinci“ či „vetřelci“ – jako byli Židé v nacistickém Německu nebo třídní zrádci v sovětském Rusku.

Nakonec fašističtí vůdci očekávají, že je dav podpoří. Na rozdíl od jiných tyranů se populace nebojí a nesnaží se ji uklidnit; naopak se ji snaží rozvášnit. Nyní se podívejme, jak se fašisté dostávají k moci.

Mussolini, italský fašistický diktátor, jednou poznamenal, že moci se má chopit stejně, jako se škube živé kuře: co nejtišeji – po jednom pírku, takříkajíc – aby si nikdo ničeho nevšiml, dokud není hotovo.

Fašisté jen zřídka přicházejí k moci náhlým pučem; spíše postupují pomalu, krok za krokem, a navenek se tváří, že dodržují pravidla demokratického procesu. Nejzřetelněji je to vidět na vzestupu Hitlera, který využil směs nelegálních i legálních, demokratických prostředků.

Po neúspěšném puči v Bavorsku na jihu Německa se výslovně rozhodl usilovat o moc prostřednictvím toho, co nazýval „politikou legality“. Ta mu přinesla volební úspěchy, které nakonec vedly k jeho jmenování říšským kancléřem. Teprve poté začal rozkládat státní instituce: rozpouštěl místní politická shromáždění, vyhrožoval politickým protivníkům, čistil státní správu od neloajálních zaměstnanců a postupně vybudoval totalitní režim.

Autor upozorňuje, že i moderní vlády ukazují, jak snadno lze demokratické mechanismy využít k dosažení autoritářských cílů. Recep Tayyip Erdoğan, vůdce Turecka, posiloval svou pozici rovněž krok za krokem. Po legitimních volbách v roce 2002 začal rozkládat instituce, které mohly jeho vládě poskytovat protiváhu. Stovky vojenských důstojníků byly zatčeny na základě obvinění – některá byla pravdivá, jiná vykonstruovaná – z přípravy puče. Jeho vláda převzala kontrolu nad nepohodlnými médii a nová legislativa mu umožnila jmenovat loajální soudce.

Po skutečném pokusu o puč v roce 2016 Erdoğan vyhlásil výjimečný stav a nechal zatýkat politické oponenty i novináře. Vyhrál referendum, které mu dalo plnou pravomoc vydávat zákony formou dekretů, provádět zatýkání a odepřít zadrženým přístup ke spravedlnosti. Krok za krokem od svých prvních voleb Erdoğan zvyšoval svou moc a oslaboval státní instituce.

Fašismus se uchycuje pomalu a tiše a mnozí lidé si ho všimnou až ve chvíli, kdy už ho nelze zastavit. Abychom tomu lépe porozuměli, podívejme se blíže na archetypální příklad fašismu: nacistické Německo.