Falešné právo

Nevinný majitel domu stíhaný za to, že se postavil útočníkovi! Bezohledný zločinec dostává směšně mírný trest! Zahraniční soudce zasahuje do britské justice! To jsou jen některé z rozhořčených titulků, které na nás média chrlí. Pokud bychom jim měli věřit, zdálo by se, že právo stojí vždy na straně zločince, zatímco obyčejní Britové nesou následky.

Kolik z těchto pobouřených titulků je ale skutečně pravdivých? Mnohé z nich jsou jen ukázkovým příkladem takzvaného falešného práva. Tento znepokojivý nový fenomén, podobný falešným zprávám, zahrnuje média a politiky, kteří se snaží zkreslovat pravdu o našem právním systému a o tom, jak ovlivňuje naše svobody.

V tomto shrnutí se naučíte rozlišovat fakta od fikce v právním zpravodajství a zjistíte, co anglické právo doopravdy říká ke sporným otázkám, jako je péče o děti, imigrace nebo odškodnění za újmu na zdraví. Když se podíváte blíže na některé z nejznámějších případů nedávné právní historie, získáte hlubší porozumění zákonům, které řídí životy britských občanů, a pochopíte, proč soudci někdy vydávají tak kontroverzní rozhodnutí.

V tomto shrnutí se mimo jiné dozvíte, proč anglický soud zabránil nemocnému dítěti v podstoupení léčby, proč oběti znásilnění ne vždy dosáhnou spravedlnosti a co anglické právo skutečně říká o sebeobraně.

Pokud je dům Angličana jeho hradem, může se dnes zdát, že už nemá právo se bránit. Uvažujme nechvalně proslulý případ Tonyho Martina, farmáře, který byl v roce 2000 odsouzen za vraždu poté, co zastřelil vetřelce, jenž se v noci vloupal do jeho domu. V populárním tisku byl Martin vykreslován jako hrdina a tragický příklad toho, jak zákon dělá z nevinných majitelů domů zločince.

Ve skutečnosti však anglické právo jasně stanoví, že se můžete bránit a chránit svou rodinu i majetek před vetřelci.

Klíčové poselství je: falešné právo nám namlouvá, že majitelé domů, kteří se brání, jsou automaticky považováni za zločince.

Podle anglických pravidel o sebeobraně může být dokonce i usmrcení právně přípustné, pokud vaše jednání splní dvě zásadní podmínky.

Za prvé, musíte být v dobré víře přesvědčeni, že použití síly je nezbytné k ochraně před hrozícím nebezpečím. Podstatné je, že nezáleží na tom, zda se tato domněnka později ukáže jako mylná – důležité je, že jste v daném okamžiku skutečně věřili, že je váš život v ohrožení. Představte si například, že vážně zraníte maskovaného útočníka, který se na vás řítí s mačetou, a teprve poté zjistíte, že šlo ve skutečnosti o dětského baviče převlečeného za Medvídka Pú. I v takovém případě byste se stále mohli dovolávat sebeobrany.

Za druhé, vaše reakce musí být přiměřená hrozbě, které čelíte. Pokud vás například někdo uhodí a vy odpovíte tím, že ho zastřelíte, budete jen těžko přesvědčovat porotu, že jste jednali rozumně.

Odsouzený majitel domu Tony Martin tvrdil, že se s vetřelci setkal náhle. Skutečnost však byla mnohem zlověstnější. Martin slyšel, jak se vetřelci blíží k jeho domu. Ještě když byli na jeho pozemku, se tiše oblékl, nabil zbraň a sešel dolů. Poté se ukryl a čekal, dokud si nebyl jistý, že vetřelci vstoupili dovnitř a nemohou snadno uniknout. Nakonec střílel s úmyslem zabít.

Martin se tedy té noci nepokoušel v dobré víře chránit sebe a svůj majetek. Sám se ustanovil soudcem, porotou i katem a použil smrtící, zcela nepřiměřenou sílu. Nebyl odsouzen proto, že by právo bylo zaujaté proti majitelům domů, ale proto, že nesplnil ani jednu ze základních podmínek nutné obrany.

Charlie Gard měl pouhé dva měsíce, když mu byla diagnostikována vzácná nemoc zvaná syndrom vyčerpání mitochondriální DNA (MDDS). Ve čtyřech měsících se stal trvalým pacientem v dětské nemocnici Great Ormond Street, kde nebyl schopen dýchat bez ventilátoru. Prakticky byl slepý a hluchý, nemohl hýbat rukama ani nohama a jeho mozková činnost byla vážně narušená. Jeho kvalita života byla natolik nízká, že jeho lékaři chtěli umělou plicní ventilaci odpojit.

Charlieho zdrcení rodiče s tím však nesouhlasili. Chtěli ho odvézt do Spojených států, kde mu jeden lékař nabízel experimentální, údajně průlomovou léčbu. Soud proto musel rozhodnout, zda může Charlie odcestovat do USA, nebo zda má zůstat v Anglii a zemřít tam.

Klíčové poselství této kauzy je: anglické právo je povinno jednat v nejlepším zájmu dítěte.

Když soudy rozhodly ve prospěch Národní zdravotní služby, ozvala se po celém světě vlna odporu. Proti rozhodnutí se postavili například papež i Donald Trump. Mnoho komentátorů zastávalo názor, že právě Charlieho rodiče by měli mít poslední slovo v tom, co je pro jejich syna nejlepší.

I když je tento případ mimořádně smutný, má právo skutečně vždy umožnit rodičům, aby rozhodovali o blahu svého dítěte bez omezení? Argumentačně vzato nikoli.

Uvažujme případ z roku 2005, který se týkal dítěte oddaných svědků Jehovových. Soud rozhodl, že dítě může podstoupit život zachraňující operaci, přestože rodiče byli z náboženských důvodů zásadně proti.

V případě Charlieho Garda byla léčba, kterou rodiče prosazovali, dosud testována pouze na myších a neměla žádný prokázaný úspěch u lidí. Od poloviny dvacátého století řeší anglické soudy spory o blaho dětí podle toho, co je v nejlepším zájmu dítěte, nikoli podle přání rodičů. Upřednostnění nejlepšího zájmu dítěte zajišťuje, že děti mají vlastní práva a jsou samostatně chráněny zákonem.

Charlie Gard zemřel 28. července 2017. Ačkoli šlo o tragický případ bez skutečných vítězů, je zřejmé, že právě Charlieho nejlepší zájmy stály v centru soudního rozhodování.