Experimenty s lidmi

Pojem „lidská přirozenost“ je neuchopitelný koncept, který se často používá k vysvětlení činů, emocí a chování, jež na první pohled nedávají smysl. Klíčová otázka ale zůstává stejná: proč se chováme tak, jak se chováme?

Díky experimentům v sociální psychologii dokážou psychologové lépe pochopit, do jaké míry jsou lidé ovlivněni skupinou, do níž patří, a jak málo často rozumíme skutečným důvodům vlastního jednání. V tomto shrnutí se podíváme na sebe i na ostatní prostřednictvím 28 nejvlivnějších experimentů v sociální psychologii, které byly provedeny ve dvacátém století. Tyto experimenty a studie nám pomohly osvětlit, proč jednáme a chováme se právě tak, jak se chováme.

Dozvíte se mimo jiné, proč lidé vynakládají tolik energie na projekty, které jsou předem odsouzeny k neúspěchu; jak velkou roli v našem jednání hraje konkrétní situace – a jak malou naše osobnost; a proč genderové role existují mimo jiné jako způsob, jímž se snažíme porozumět nerovnosti.

Zakřičeli jste někdy v afektu na partnera a později se omlouvali s tím, že jste byli ve stresu kvůli práci? I když si možná myslíte, že stres vaše chování vysvětluje, velmi pravděpodobně se mýlíte. Lidé si totiž své vnitřní emoce uvědomují mnohem méně, než si sami myslí.

To ovšem neznamená, že si nedokážeme své chování dodatečně „rozumně“ vysvětlit, když se začneme zabývat svými myšlenkami a pocity. Této praxi říkáme introspekce – bohužel ale nefunguje příliš dobře.

Ukažme si to na studii, kterou v roce 1977 provedli Richard E. Nisbett a Nancy Bellows. Účastníci měli ohodnotit hypotetickou uchazečku o zaměstnání jménem Jill na základě vlastností, jako je flexibilita nebo oblíbenost. Každý účastník dostal složku s informacemi o Jill; některé složky navíc uváděly, že Jill nedávno prodělala autonehodu.

Možná překvapivě se ukázalo, že informace o nehodě neměla významný vliv na průměrné skóre oblíbenosti, které účastníci Jill přidělili. Když se jich však následně ptali, z čeho při hodnocení oblíbenosti vycházeli – tedy když byli vyzváni k introspekci – uváděli autonehodu jako jeden z důvodů, proč jim Jill připadala sympatická. Skutečnost, že toto sebehodnocení neodpovídalo statistickým výsledkům, ukazuje, že introspekce nás může vést k chybným závěrům o vlastním chování.

Dalším problémem je, že lidé si prostě nepamatují věci příliš přesně. Vzpomínání není pouhé „přehrávání“ minulé události; pokaždé ji přetváříme podle našich současných přesvědčení. Dobře to ilustruje studie Cathy McFarland, Michaela Rosse a Nancy DeCourville z roku 1993.

Účastnice této studie si vedly denní záznamy o svém menstruačním cyklu. Když byly po dvou týdnech požádány, aby popsaly, jak se cítily, systematicky uváděly, že zažívaly více bolesti a více negativních emocí, než ve skutečnosti zaznamenaly v denících. Proč? Většina lidí věří, že menstruace je bolestivý proces – nebo by alespoň „měla“ být – a účastnice této studie nebyly výjimkou. Toto přesvědčení je vedlo k tomu, že do svých vzpomínek zpětně „přidaly“ více bolesti, než reálně prožívaly.

Každý den děláme nespočet rozhodnutí – od toho, jak strávíme volný čas, až po to, co si dáme k večeři. Jaké psychologické procesy ale tato rozhodnutí ovlivňují?

Máme například tendenci si více vážit věcí, do jejichž získání jsme hodně investovali – i když ve skutečnosti nestojí za moc. Elliot Aronson a Judson Mills to ukázali ve své studii z roku 1959. Účastnice musely podstoupit trapný iniciační rituál: nahlas před experimentátorem přečíst vulgární pasáž, aby získaly přístup do fiktivní diskusní skupiny o sexu. Jakmile tímto testem prošly, mohly si poslechnout skupinovou diskusi, kterou experimentátoři záměrně učinili co nejnezajímavější.

Odměna tedy zjevně neodpovídala očekávání vzhledem k počáteční oběti. Účastnice si proto jednoduše samy sebe přesvědčily, že odměna byla lepší, než ve skutečnosti byla, a hodnotily tuto seanci výrazně příznivěji než ty, které žádnou iniciací neprošly.

Problém spočívá v tom, že oceňování věcí podle oběti nutné k jejich dosažení obvykle vede ke špatným rozhodnutím. Konkrétně nám ztěžuje schopnost „omezit ztráty“ a včas něco vzdát.

Představte si vládu, která už utratila 1 miliardu dolarů za projekt přehrady s celkovým rozpočtem 2 miliardy. V této fázi si inženýři všimnou, že po dokončení bude přehrada extrémně neefektivní, a doporučí projekt zastavit. Vláda však už investovala tolik peněz, že se rozhodne pokračovat – a nakonec skončí s přehradou, jejíž provoz stojí víc, než kolik vyrobí energie.

Ještě zajímavější ale je, že rozhodnutí, která děláme, jsou do značné míry produktem toho, jak jsou nám možnosti předloženy.

Zvažte studii Alexandra Rothmana a jeho kolegů z roku 1999, v níž účastníci četli jeden ze dvou letáků o ústní vodě. Jeden byl formulován pozitivně („ústní voda pomáhá bojovat proti plaku“), druhý negativně („nepoužívání ústní vody vede k hromadění plaku“). Obsahově sdělovaly totéž, přesto si 67 procent těch, kteří četli pozitivní leták, objednalo bezplatný vzorek, zatímco u negativně formulované verze to bylo jen 47 procent.