Ekonomie pro společné dobro

Někdy se jí říká „smutná věda“, ale podivuhodný a fascinující svět ekonomie rozhodně není nudný. Francouzský ekonom a nositel Nobelovy ceny Jean Tirole jako pozorný a jasně uvažující pozorovatel světa čerpá z desetiletí zkušeností, aby běžné rysy našeho každodenního života osvětlil překvapivým a často zcela protiintuitivním způsobem.

Mezi vysvětlením, proč by nezisková organizace bojující proti pytláctví měla zabavenou slonovinu prodávat místo toho, aby ji zničila, a analýzou dluhové krize v jižní Evropě se Tirole zaměřuje na velká témata, která utvářejí naši současnost a určují naši budoucnost. Proč potřebujeme finanční trhy, i když spekulanti během finanční krize v roce 2008 prokázali svou bezohlednost? Co nám brání čelit hrozbě drastických změn klimatu navzdory opakovaným varováním vědců? A jak nejlépe skloubit stát a volné trhy tak, aby podporovaly růst, inovace a společné dobro?

To jsou jen některé z palčivých otázek, na něž se tato kniha snaží odpovědět. Dozvíte se také, v čem spočívá skutečná tragika „tragédie společného“, co se ekonomové mohou naučit od svých kolegů z humanitních a společenských věd a jak finanční krize v roce 2008 začala u problematických hypoték.

Způsob, jakým vidíme svět, je formován našimi přesvědčeními. Všímáme si hlavně těch faktů, které potvrzují naše již existující názory – proto čteme noviny, jež odpovídají našemu politickému smýšlení, a vyhledáváme přátele, kteří to vidí podobně.

Ekonomie není výjimkou: naše předchozí přesvědčení utvářejí i to, jak nahlížíme na ekonomická fakta. Často proto nepřijímáme ta nejrozumnější rozhodnutí. Místo abychom vycházeli z důkazů a rozhodovali se podle nich, hledáme jednoduchá pravidla, která bychom mohli mechanicky uplatňovat v každé nové situaci. Takový přístup nás ale může snadno zavést na scestí, protože ekonomie je v mnoha ohledech hluboce protiintuitivní.

Představme si ekologickou neziskovou organizaci, která bojuje proti pytláctví. Právě se jí podařilo zadržet zásilku slonoviny, kterou posílala skupina pytláků zabíjejících ohrožené slony. Co by měla s konfiskovanou slonovinou udělat? Morální intuice nám říká, že obchod s nelegální slonovinou je odsouzeníhodný, a proto bychom ji měli zničit, že? Nikoli. Ekonomické uvažování naznačuje, že nejlepší možností by bylo udělat přesně to, o co se snažili pytláci – slonovinu prodat.

Možná namítnete, že by se tak nezisková organizace ocitla v téže pozici jako pytláci. Ne tak docela. Prodejem slonoviny by získala prostředky, které jí umožní pokračovat v její činnosti i v budoucnu. A nejen to: uvedením slonoviny na trh by se snížila její vzácnost, a tím i cena sloních klů, což by omezilo motivaci pytláků zabíjet další slony.

Jak je vidět, dlouhodobý pohled, který ekonomie nabízí, zásadně mění morální kalkulaci spojenou s řadou rozhodnutí. To ale neznamená, že ekonomie je čistě o chladné racionalitě.

Představme si trh. V nejjednodušším smyslu je to mechanismus pro alokaci vzácných zdrojů: kupující a prodávající se na trhu setkávají, aby si vyměnili zboží a služby. Trhy však nejsou neomylné stroje, jak se někdy zdají. Ne každé „zboží“ může být volně kupováno a prodáváno a některé věci – jako právě slonovina – vyžadují mnohem přísnější regulaci než jiné.

Uvažujme například trh, na němž by rodiče (prodávající) mohli za peníze „předávat“ své děti adoptivním rodičům (kupujícím). Není těžké si představit, že by obě strany mohly dospět k dohodě, která by jim připadala vzájemně výhodná. Zde by však ekonomové vznesli zásadní námitku. Z jejich pohledu tato směna selhává, protože zcela pomíjí zájmy třetí strany – dítěte.

Tento typ selhání trhu je důsledkem toho, čemu ekonomové říkají externalita – tedy náklady nebo přínosy směny, které dopadají na třetí stranu, jež se na dohodě nepodílí a nemůže s ní souhlasit či ji odmítnout. A právě zde vstupuje do hry regulace. Jejím cílem je chránit zájmy všech stran, kterých se daná transakce dotýká – ať už jde o děti, slony nebo životní prostředí.

Co vlastně ekonomové dělají? Je toho mnoho, ale dvě role jsou obzvlášť důležité. Protože často působí v „slonovinových věžích“ akademického světa, jedním z jejich hlavních úkolů je přispívat k našemu poznání fungování společnosti a hospodářství. Zároveň však mají i jinou, praktičtější roli: snaží se zlepšovat svět tím, že poskytují poznatky, na něž mohou tvůrci politik reagovat.

Ekonomové tak často sehrávají významnou úlohu ve veřejných debatách. Vezměme si například změnu klimatu. Vědci nám říkají, že nejlepším způsobem, jak zabránit katastrofálnímu globálnímu oteplování, je zůstat v rámci našeho „uhlíkového rozpočtu“ – tedy omezit množství skleníkových plynů, které každý rok vypouštíme. A protože práce s rozpočty je v podstatě součástí profese ekonomů, jsou ideálně vybaveni k tomu, aby nám pomohli najít nejefektivnější – a zároveň nejméně nákladný – způsob, jak tento uhlíkový rozpočet rozdělit.

Jak ekonomové přistupují k problémům tohoto typu? Opírají se o modely, které analyzují chování jednotlivých aktérů. Dvě teoretické oblasti jsou pro tento účel zvlášť užitečné.

První je teorie her. Ta v zásadě modeluje chování a strategie sobecky jednajících aktérů, kteří jsou na sobě navzájem závislí a svými rozhodnutími se ovlivňují. Slavný příklad představuje „vězňovo dilema“, myšlenkový experiment, který zkoumá, jak se zachovají dva vězni, aniž by věděli, co dělá ten druhý – zda se navzájem zradí v naději na mírnější trest, nebo si zachovají mlčení. Teorie her si v takové situaci klade dvě otázky: zaprvé, jaké je nejlepší rozhodnutí pro jednotlivce, a zadruhé, jaké je nejlepší rozhodnutí pro všechny zúčastněné dohromady.

Dalším užitečným nástrojem je teorie informací, která se zaměřuje na to, jak jednotlivci využívají soukromé informace.

Představme si například nájemce – zemědělce a pronajímatele půdy. Vlastník má soukromou informaci – něco, co ví jen on – o úrodnosti pozemku, který chce zemědělci pronajmout. Když přijde čas sepsat smlouvu s novým nájemcem, může místo pevného nájemného navrhnout podíl na zisku. Ví totiž, jak je půda úrodná, a je si jistý, že přinese vysoké výnosy.

Analýza situací, v nichž mají různí aktéři odlišné informace, umožňuje ekonomům činit informované předpovědi o jejich chování. A vědět, co lidé v určitých situacích pravděpodobně udělají, je výborným východiskem pro formulaci doporučení hospodářské politiky.