Ekonomie koblihy

Kate Raworth je britská ekonomka a autorka knihy Ekonomie koblihy, která se stala bestsellerem. Narodila se v roce 1970 v Londýně a vystudovala ekonomii na Oxfordské univerzitě. Poté pracovala pro organizace jako Oxfam a UNDP, kde se specializovala na rozvojovou politiku a udržitelný rozvoj.

V roce 2017 vydala knihu Ekonomie koblihy, která nabízí alternativní pohled na ekonomiku a navrhuje nový model, který by měl být udržitelný pro planetu i pro lidi. Kate Raworth je také členkou výzkumného týmu na Oxfordské univerzitě a pravidelně přednáší na univerzitách po celém světě.

Nutnost změny pohledu na ekonomii

Chybovat je lidské. A ekonomové jsou stejní jako my ostatní - také chybují. Teorie, kterými oslňují v učebnicích, nás nakonec v reálném světě vyvedou z omylu. Ukázalo se, že velcí myslitelé mají tzv. „hliněné nohy" (zásadní vada nebo slabost u člověka, který je jinak vážený).

Ekonomické myšlenky však mohou mít mimořádnou sílu. Jak kdysi napsal britský ekonom John Maynard Keynes, „praktičtí lidé", kteří si cení svého nezávislého myšlení, jsou často „otroky nějakého zesnulého ekonoma". Mylná tvrzení těchto ekonomů zůstávají na trhu myšlenek dlouho po datu spotřeby.

Kate Raworthová si v knize Ekonomie koblihy bere na mušku myšlenku, která už dlouho obestírá ekonomy i politiky: nekonečný růst. Její poslání však není jen teoretické. Tvrdí, že pokud se nezbavíme závislosti na růstu, zničíme naši planetu. Nekonečná ekonomická expanze není jen nefunkční myšlenka - je i nebezpečná.

Nyní je zapotřebí odvážný, moderní přístup. Pryč se starým, sem s novým. Chceme-li na Zemi přežít a prosperovat, je načase začít myslet jako v jednadvacátém století.

Koncept Koblihy jako nový pohled na ekonomii

Ekonomie je světovým jazykem, kterým hovoří podniky i vlády. Přesto je mnoho jejích základních předpokladů chybných. Krize, jako byl finanční krach v roce 2008, to dokázaly - ekonomové to prostě nepředvídali. Pak jsou tu pomalu se vynořující problémy změny klimatu a globální nestability.

Pokud chce ekonomie čelit výzvám jednadvacátého století, musí se změnit. Na pořadu dne je nový způsob myšlení.

Kde tedy začít?

Jednou z myšlenek, která by nám mohla pomoci dostat se ze současné svízelné situace, je koncept Koblihy autorky Kate Raworthové.

Představte si klasickou koblihu s dírou uprostřed. Tvoří ji dva kruhy - jeden, vnitřní okraj, a druhý, vnější. Ten první si můžeme představit jako sociální základ, zatímco ten druhý představuje ekologický strop.

Mezi těmito dvěma kruhy - v těstě, abychom se drželi naší metafory - se nachází to, co autor označuje jako „bezpečný a spravedlivý domov pro lidstvo". Místo definované dynamickou rovnováhou. V něm mohou být uspokojeny všechny naše sociální potřeby, aniž by byla planeta nadměrně zatěžována.

Rozveďme si první koncept: sociální základ Koblihy zahrnuje vše, co lidé potřebují k životu.

To se týká základních věcí, jako je přístup k čisté vodě a potravinám, ale je toho mnohem více.

Nechceme jen, aby lidé jednoduše přežili, chceme, aby se jim dařilo. Plnohodnotný lidský život znamená víc než jen mít dostatek jídla. Vyžaduje také abstraktnější sociální statky, jako jsou podpůrné sítě, smysl pro komunitu, politické zastoupení a rovnost pohlaví.

A co ekologický strop?

V podstatě se jedná o ekologickou hranici, kterou musíme respektovat, pokud chceme, aby se dařilo i planetě Zemi.

V roce 2009 skupina vědců zabývajících se zemskými systémy pod vedením Johana Rockströma a Willa Steffena identifikovala devět procesů, které jsou životně důležité pro schopnost naší planety udržet lidský život. Tyto procesy jsou ohroženy úbytkem ozonové vrstvy, okyselováním oceánů, zatížením dusíkem a fosforem, chemickým znečištěním, úbytkem sladké vody, přeměnou půdy, znečištěním ovzduší, změnou klimatu a úbytkem biologické rozmanitosti.

Vnější prstenec Koblihy funguje jako „ochranné zábradlí", které tyto klíčové procesy chrání. Pokud jej překročíme, riskujeme ekologickou katastrofu.

Problémem však je, že jsme toto zábradlí již nejméně čtyřikrát přeskočili! Změna klimatu, zatížení dusíkem a fosforem, přeměna půdy a ztráta biologické rozmanitosti už probíhají.

Hodiny tikají a času je málo. Pokud chceme lidstvo dostat do konceptu Koblihy, musíme jednat hned.

Než však něco podnikneme, musíme změnit způsob, jakým o světě přemýšlíme. A to začne tím, že zpochybníme naši posedlost nekonečným růstem.

Růst není vše

Je dobré si uvědomit, že ekonomie nebyla vždy o nekonečném růstu.

Vezměme si třeba staré Řeky. Pro ně ekonomie znamenala umění hospodařit. Zvládnout tuto disciplínu znamenalo pochopit, jak co nejlépe využít omezené zdroje.

Vydělávání peněz a získávání bohatství byl zcela jiný druh činnosti. Ve skutečnosti pro ekonomii měli dokonce jiný název - chrematistika (studium bohatství).

To vše se začalo měnit v polovině 18. století, kdy ekonomové svůj obor nově definovali spíše jako vědu než jako umění.

V devatenáctém století ekonomové jako John Stuart Mill měnili zaměření svého oboru. Přesunuli důraz z řízení zdrojů na studium obecných zákonitostí ekonomického života.

Pozdější ekonomové, jako byl Milton Friedman, nejvýznamnější představitel myslitelské školy známé jako chicagská ekonomická škola, přijali tento nový pohled na věc. Věřili, že by se ekonomie měla přestat snažit měnit svět a místo toho jednoduše popisovat věci tak, jak jsou.

To zanechalo v jádru ekonomie prázdné místo. Zdálo se, že už nemá žádný smysl. Ekonomové si tedy vytvořili novou posedlost: růst.

Na konci dvacátého století byla tato disciplína závislá na měření toho, kolik bohatství národy vytvářejí. Ale metrika používaná k měření ekonomické výkonnosti - hrubý domácí produkt, zkráceně HDP - nevypovídá o všem.

Vezměte si příklad z amerického ekonoma Simona Kuznetse.

Ve 30. letech 20. století Kuznetse pověřila americká vláda, aby vymyslel metodu měření státního příjmu. Jeho řešením byl hrubý národní produkt - měření hodnoty vytvořené v zemích, které později nahradil HDP.

Kuznets byl však k HDP stále skeptičtější. V 60. letech 20. století poukazoval na jeho nedostatky. Především se domníval, že zachycuje pouze část celkového bohatství národa - jiné části zcela chybí.

To proto, že se tento koncept zaměřoval pouze na jeden ekonomický sektor: trh. Ignoroval hodnotu zboží a služeb, které produkují další subjekty, jako jsou domácnosti, společnost nebo stát.

Pokud chcete větší růst, tvrdil Kuznets, měli byste „specifikovat větší růst čeho a za co".

Předběhl svou dobu. Bohužel pro nás jeho rady málokdo poslechl.

Ekonomie zahrnuje něco víc než jen trh

Klasickým ekonomickým modelem, který se často používá k vysvětlení světa, je kruhový diagram. Představuje ekonomiku jako uzavřený systém, v němž příjmy proudí mezi podniky a domácnostmi - přičemž banky, vlády a obchod hrají roli prostředníků. Je to silný obraz, který stále utváří naše představy o ekonomice.

Má to jen jeden háček - je to špatně!

Jakkoli je trh mocný, není jediným hospodářským odvětvím, které vytváří hodnoty.

Stát poskytuje zboží a pracovní sílu, aby mohl pokládat silnice a vzdělávat děti. Pak jsou tu sdílené zdroje, jako je veřejná půda nebo Wikipedie.

Také jednotlivé domácnosti hrají v rámci ekonomického života zásadní roli, i když to někdy zůstává bez povšimnutí. Dobrý příklad pochází ze života slavného skotského ekonoma Adama Smithe.

Smith ve svém díle výstižně popsal způsob, jakým trhy mobilizují individuální vlastní zájem k zajištění obecného blaha, například jak je obchodník s potravinami motivován prodat někomu vše, co je potřeba k přípravě večeře.

Kde ale Smith napsal své velké dílo Bohatství národů?

Na základě jeho teorie měl Smith někomu platit za službu, díky níž si může užít pohodlného ubytování, že? Ve skutečnosti se přestěhoval zpět ke své matce. Zatímco on psal, ona připravovala jídlo a dělala domácí práce. Jinými slovy, jeho práce závisela na neplacené práci své matky. Bez ní by se na svou knihu nemohl soustředit.

Přesto se o tom ve svém díle nikdy nezmiňuje. Možná si toho jen nevšiml. To se od osmnáctého století příliš nezměnilo. Hlavní proud ekonomické teorie má stále slepou skvrnu, pokud jde o neplacenou práci v domácnosti. 

Model kruhového pohybu má ještě jednu chybu: Ekonomika není skutečně uzavřený systém. Veškerá ekonomická činnost závisí na zdrojích, které poskytuje Slunce a naše planeta.

Herman Daly a další ekologičtí ekonomové zavedli v 70. letech 20. století užitečný termín, který to popisuje. Podle nich je ekonomika otevřeným subsystémem uzavřeného systému Země. 

Bez energie a surovin, které získáváme ze Slunce a Země, by se hospodářský život zastavil. Když si od Země bereme více, než nám dává, a očekáváme, že pohltí více odpadu, než je schopna zvládnout, ocitáme se v tzv. „plném světě".

Daly tvrdí, že v plném světě již žijeme. Země prostě nedokáže obnovovat životně důležité zdroje tak rychle, jak je vyčerpáváme. To je další důvod, proč změnit způsob uvažování o ekonomice!

Ekonomie a její chybné předpoklady lidského chování

Obory zkoumající velká témata často začínají hledáním nejmenší jednotky v systému. Pro fyziky je to atom. Pro ekonomy je to racionální ekonomický člověk.

Kdo to vlastně vůbec je?

V podstatě je to teoretický model individuálního spotřebitele. Když byl tento model v osmnáctém století poprvé vyvinut, poskytoval poměrně diferencovaný obraz lidského chování. Do sedmdesátých let 20. století však zmutoval v něco mnohem méně sofistikovaného. Sobecký, izolovaný, chamtivý a neustále kalkulující racionální ekonomický člověk byl nyní naprostou karikaturou.

Ve skutečnosti se tento model stal tak obskurním, že i sami karikaturisté byli nuceni přiznat jeho nedostatky.

V roce 1844 John Stuart Mill ve svých Esejích o některých nevyřešených otázkách politické ekonomie tuto karikaturu ještě vylepšil. Mill tvrdil, že charakter racionálního ekonomického člověka je také definován jeho nenávistí k práci a láskou k přepychu. Ale i to, jak sám poznamenal, se rovnalo „svévolné definici člověka".

Navzdory své nevěrohodnosti tento zjednodušený náčrt lidského chování nakonec změnil svět.

Jak řekl americký ekonom Robert Frank: „Naše přesvědčení o lidské povaze pomáhá utvářet lidskou povahu samotnou."

Studie provedené v Německu, Izraeli a USA tento názor podpořily. Ukázaly, že studenti, kteří strávili nějaký čas studiem ekonomie - a osobně tak poznali racionálního ekonomického člověka -, častěji schvalovali sobectví než ostatní studenti. Chovali se sobecky a očekávali, že ostatní se budou chovat stejně.

Tento názor dokonce změnil způsob, jakým mluvíme o světě. Vezměme si třeba slovo „občan". Kdysi to byl v anglicky mluvících zemích běžný termín v novinách a knihách. Po sedmdesátých letech 20. století ho však rychle nahradilo slovo „spotřebitel".

To je problém. Moderní ekonomie se musí přizpůsobit tomu, jak se lidé skutečně chovají v reálném životě.

Racionální ekonomický člověk je sice hezký model, ale chování lidí není zdaleka tak sobecké a jednotné, jak tento model naznačuje.

Vezměme si například hru na ultimátum. Pravidla jsou jednoduchá: Hry se účastní dva cizí lidé. První nabízí druhému podíl na určité částce peněz. Pokud ten druhý nabídku odmítne, nedostane ani jeden z hráčů nic. Hra se hrála po celém světě nesčetněkrát a její výsledky jsou fascinující.

Podle modelu racionálního ekonomického člověka by měl druhý hráč vždy přijmout nabídku prvního hráče. Ať už je částka jakkoli malá, peníze zdarma nejsou k zahození.

Ve skutečnosti však hráči dohodu často odmítají, pokud ji považují za neférovou. Severoameričtí vysokoškoláci pravidelně odmítají nabídky nižší než 20 % celkové částky. I když je to něco stojí, mají sklon trestat sobectví. To jen dokazuje, že férovost může mít přednost před vlastním zájmem.