Efekt telomer

Podle Starého zákona žil Metuzalém a raní patriarchové po mnoho staletí. S každou další generací však jejich život postupně zkracoval, až se přiblížil očekávané délce života, jakou známe dnes. Lidé byli odjakživa fascinováni stárnutím, udržováním mladosti a možností žít výrazně déle, než je obvyklé – příběhy o tom se objevují v posvátných textech i ve folkloru.

Co ale můžeme dělat proto, abychom žili déle a zdravěji, aniž bychom museli najít mýtickou Fontánu mládí? Tato kniha se věnuje jednomu z největších průlomů v našem chápání stárnutí: telomerám – součásti buněčné struktury, která ovlivňuje, jak a jak rychle stárneme. Vysvětlíme si, kde se telomery nacházejí a jak fungují.

V tomto shrnutí se také dozvíte:

• jak můžeme svým telomerám pomoci, aby nám prodloužily život a zlepšily zdraví,
• proč některé typy stresu telomerám prospívají, zatímco jiné jim škodí,
• a jak může posedlost tělesnou hmotností poškodit telomery více než samotná nadváha.

Mnoho lidí se bojí stárnutí. Je to jen důsledek kultu mládí, ve kterém žijeme, nebo oprávněný strach z toho, co stárnutí dělá s naším tělem? U většiny z nás jde alespoň zčásti o oprávněnou obavu.

Stačí se krátce podívat na to, jak stárnutí na buněčné úrovni probíhá. Buňky v našem těle se musí pravidelně obnovovat, aby nás udržely zdravé. Některé z nich se však mohou dělit jen omezený početkrát. Těmto buňkám se říká senescentní buňky. Když jsou poškozené, vysílají do okolí zánětlivé signály, které zasahují další buňky a tkáně, poškozují zdravé struktury, urychlují stárnutí a zhoršují funkci organismu.

Tuto dynamiku si můžeme představit jako sud jablek: jedno shnilé jablko dokáže zkazit i ta zdravá kolem sebe.

To, jak starý se člověk cítí a jak vypadá, je do značné míry určeno délkou telomer v jeho buňkách. Telomery jsou specializované struktury na koncích chromozomů, které je chrání. Při každém buněčném dělení se telomery zkracují.

Zvlášť problematické je to u kmenových buněk, které se mohou přeměnit na různé specializované buňky v těle. Tyto buňky se mohou dělit po celý život člověka. U dospělých se nacházejí v mnoha různých tkáních a hrají klíčovou roli při opravách organismu tím, že nahrazují poškozené buňky. Díky nim si udržujeme lepší zdraví i mladší vzhled.

Pokud se však telomery kmenových buněk příliš zkrátí, buňky předčasně „odcházejí do důchodu“ – přestávají se dělit a nemohou už dostatečně nahrazovat poškozené buňky. Zkrácené nebo poškozené telomery tak ovlivňují, jak starý člověk vypadá i jak se cítí.

Například poškození telomer v kožních buňkách v důsledku UV záření nebo genetických mutací může vést k předčasnému šedivění vlasů. Ultrafialové záření může dokonce poškodit kmenové buňky ve vlasovém folikulu a zničit melanocyty – buňky, které vlasům dodávají pigment.

Obecně platí, že lidé s kratšími telomerami bývají nemocnější a fyzicky slabší. Když už víme, co telomery jsou, je čas podívat se na to, jak přesně fungují.

Bez podpory obránců by byl fotbalový brankář snadným cílem – a podobně jsou na tom i naše buňky. V roli obránců zde vystupují telomery, které chrání chromozomy při dělení buněk.

DNA telomer se strukturálně liší od genetické DNA na chromozomech, která určuje naše fyzické vlastnosti, jako je barva očí nebo výška. Telomery chrání konce chromozomů, ke kterým jsou připojeny, a umožňují buňkám bezpečně se dělit a kopírovat DNA.

Co se ale stane, když se při tomto procesu poškodí samy telomery? Díky enzymu zvanému telomeráza je možné je do určité míry obnovovat.

Tento proces začal být objasňován v roce 1978, kdy jedna z autorek knihy zjistila, že telomery jednobuněčného organismu tetrahymena, žijícího v rybničním bahně, se dokážou regenerovat. Tento objev vedl k identifikaci enzymu telomerázy.

Jak telomeráza funguje? Vytváří nové úseky telomer tím, že doplňuje DNA ztracenou během buněčného dělení. Dokáže zpomalit, zastavit a v některých případech dokonce zvrátit zkracování stávajících telomer. K tomu využívá bílkovinnou a RNA složku, které jí umožňují vytvořit správnou sekvenci DNA potřebnou pro danou buňku.

Lidské buňky sice telomerázu produkují, ale zdaleka ne v takovém množství jako zmíněné mikroskopické organismy. Navíc se její aktivita s věkem snižuje. I proto vědci hledají způsoby, jak hladinu telomerázy uměle zvýšit. Na trhu se už objevila řada doplňků, jejichž účinnost však není vědecky prokázána.

K těmto produktům je nutné přistupovat opatrně, protože příliš mnoho telomerázy rozhodně není žádoucí. Nadměrná aktivita tohoto enzymu může podpořit nekontrolovaný růst buněk – jeden z klíčových znaků rakoviny.

Ještě důležitější ale je, že telomery nás dokážou chránit jen do určité míry. Musíme jim pomáhat i my sami – chránit je před škodlivými vnějšími vlivy a tím chránit i své zdraví. Jedním z nejvýznamnějších faktorů je stres.