Duše černých lidí

Není pochyb o tom, že otroctví bylo nesmírně temným obdobím amerických dějin. Po mnoho let doufali Afroameričané, že emancipace bude znamenat konec jejich utrpení. To se však nestalo. S příchodem svobody se objevily jen nové obtíže.

Když bylo otroctví v polovině 60. let 19. století konečně zrušeno, zanechalo za sebou hluboké jizvy a obrovský úkol: úspěšně začlenit černé obyvatelstvo do americké společnosti. Tyto úryvky přinášejí pohled na názory jednoho z klíčových afroamerických aktivistů na rozsah tohoto úkolu, na život Afroameričanů v dané době a na mnohé výzvy, jimž čelili – jak navenek, tak uvnitř vlastní komunity.

V tomto shrnutí se dozvíte, s kterým významným černošským vůdcem Du Bois nesouhlasil, jakým překážkám čelili farmáři na jihu a jak spolu po zrušení otroctví žili a stýkali se černí a bílí Američané.

Představte si následující situaci: skupina lidí se má zúčastnit maratonu, ale někteří z nich jsou zcela nepřipravení. Neznají pravidla, nikdo je netrénoval, nemají vhodné vybavení a navíc jsou nuceni odstartovat mnohem později než jejich soupeři. Jak si lze snadno domyslet, takto znevýhodnění běžci nemají reálnou šanci s ostatními soutěžit.

Když v roce 1865 skončilo ve Spojených státech 250 let otroctví, vyhlídky čtyř milionů nově osvobozených Afroameričanů byly stejně pochmurné. Právě proto byl zřízen Úřad pro osvobozené (Freedmen’s Bureau), jehož úkolem bylo tuto populaci podpořit a posílit.

Základní myšlenka je tato: Úřad pro osvobozené byl pro integraci Afroameričanů nezbytný, ale jeho činnost byla předčasně ukončena.

Afroameričané na jihu, kteří neznali nic jiného než otroctví, měli jen minimální, nebo vůbec žádné vzdělání a nikdy předtím nepracovali za mzdu. Navíc žili bok po boku s mnoha lidmi, kteří by nejraději viděli pokračování otroctví.

Úřad pro osvobozené se proto pustil do budování školství a do zajišťování spravedlivých pracovních smluv a podmínek. Zastupoval také Afroameričany před soudy, aby omezil diskriminaci.

Přestože byla tato práce naprosto zásadní, mnozí považovali činnost úřadu za protiústavní. Kritici tvrdili, že zvýhodňuje jednu rasu před druhou a zasahuje do pravomocí jednotlivých států.

Paradoxně právě tato opozice vůči Úřadu pro osvobozené otevřela cestu k volebním právům pro černé obyvatelstvo. Nechat černé Američany bezmocné, vydané napospas nepřátelským sousedům a politickým vůdcům na jihu, nepřicházelo v úvahu. Jedinou rozumnou alternativou bylo dát jim volební právo a doufat, že si zvolí představitele, kteří budou hájit jejich zájmy.

Ačkoli přiznání volebního práva Afroameričanům představovalo významný milník, W. E. B. Du Bois se domníval, že zároveň negativně ovlivnilo činnost Úřadu pro osvobozené. Mnozí začali vnímat úřad jako dočasné opatření a volební právo jako konečné řešení složitých problémů, jimž Afroameričané čelili. Podle Du Boise to však byla mylná představa.

Du Bois věřil, že trvale fungující a dobře řízený Úřad pro osvobozené by dokázal Afroameričany úspěšně začlenit do společnosti – sociálně, ekonomicky i politicky. Když byl však úřad v roce 1869 rozpuštěn, byla tato práce ještě velmi daleko od dokončení. Černí lidé sice získali volební právo, zároveň však zůstali zranitelní a stáli před nesmírně obtížným úkolem vybudovat si postavení ve společnosti, která vůči nim byla stále silně nepřátelská.

Jak už víme, jedním z hlavních problémů poválečných let bylo, jak pomoci Afroameričanům stát se plnohodnotnými občany, kteří budou respektováni a s nimiž bude zacházeno jako s rovnými.

Booker T. Washington, vlivný černošský vůdce té doby, nabídl své řešení. Povzbuzoval černé obyvatele, aby se smířili s diskriminací a místo toho se soustředili na získávání praktických dovedností. Ty jim měly zajistit práci v nové průmyslové ekonomice, přinést materiální blahobyt a tím i respekt bílých. Podle Washingtona by tento respekt nakonec vedl k plné rovnosti Afroameričanů.

Du Bois s tímto názorem zásadně nesouhlasil. Podle něj bylo jednostranné zaměření na průmyslové vzdělávání nevýhodným kompromisem pro Afroameričany.

Du Bois považoval Washingtonův návrh za příliš ústupný. Podle něj vyhovoval především hospodářským zájmům bílých na severu i na jihu, zatímco odsunul stranou obtížnou, ale nezbytnou debatu o občanských právech Afroameričanů. Tím, že se vzdávali boje proti diskriminaci a soustředili se na manuální práci, podle Du Boise černí lidé fakticky přijímali roli občanů druhé kategorie.

Du Bois navíc považoval Washingtonovu výzvu k rezignaci na boj za občanská práva za vnitřně rozpornou a krátkozrakou. Bez občanských práv by totiž afroameričtí pracovníci a vlastníci majetku nikdy nemohli očekávat spravedlivé zacházení. Pokud by se smiřovali s diskriminací, postupně by ztráceli odvahu i sebedůvěru.

Zaměření na základní vzdělání a průmyslový výcvik podle Du Boise také ignorovalo skutečnost, že lidé mají různé talenty a schopnosti. Nedávalo smysl dělat z každého černocha manuálního pracovníka, když mnozí byli lépe předurčeni k vedení, výuce, intelektuální práci nebo umění.

Nakonec Du Bois kritizoval Washingtona i proto, že podle něj přenášel odpovědnost za pokrok afroamerické populace výhradně na samotné Afroameričany. Du Bois byl přesvědčen, že překonat dědictví otroctví není možné bez aktivní podpory bílé většiny. Tím, že vyzýval černé lidi, aby si „odpracovali“ cestu k rovnosti, Washington do určité míry zbavoval odpovědnosti celou americkou společnost.

Podle Du Boise bylo jedinou cestou k rovnosti v Americe to, aby černí lidé aktivně, ale nenásilně požadovali stejné zacházení, příležitosti a práva, jaká měli jejich bílí spoluobčané.